Kapitola II.: Vztahy (pouta, dávání, přijímání)
O tom, z čeho jsou utvářena naše pouta, víme málo. Často jim mylně připisujeme povahu citů, které k někomu chováme.
***
Ve jménu citů až příliš často tolerujeme nesnesitelné, neúnosné nebo odcizující vztahy (nebo si z těchto citů děláme alibi)
Přestože citový a vztahový slovník spolu souvisí, jsou navzájem odlišné.
"Ke svému dospívajícímu synovi pociťuji velkou lásku a něhu, můj vztah k němu však může být svízelný, nevyhovující a špatný."
"Svého manžela miluju, ale domlouvám se s ním hůře než s kýmkoli jiným."
POUTA
Živý organismus pouta potřebuje při svém důmyslném uspořádání velké množství energie a informací a mezi dvěma nebo více osobami hraje roli třetího.
***
V případech, kdy vztahy nebyly předmětem žádné péče, žádného "posilování", vztah degradoval, stával se zkostnatělým. Z jistých manželských nebo rodičovských vztahů zůstává jen forma, institucionální slupka nebo zdání, zatímco korpus vztahu je prázdný.
***
Jestliže je pro mne vztah důležitý, jsem povinen o něj pečovat, ctít jej, něco pro něj udělat. Každý z nás, kdo je nějakým vztahem vázán, se může zamýšlet nad svou schopností vzít posílení vztahu do svých rukou.
***
Jestliže je vztah živý, a právě proto, že je živý, bude také produkovat odpadky, což nazýváme vztahovým znečištěním. Jestliže s tímto znečištěním (a s prostředky na jeho odstranění nepočítáme, náš vztah se zcela zanese.
Někdy jsme svědky, jak zúčastněné strany, navzájem si hluboce oddané bytosti, nejsou schopny zůstat spolu v "životaschopném" svazku, protože se už nemohou "dát dohromady", jejich příliš zanesené "vztahové potrubí" neponechává od jednoho k druhému ničemu volný průchod.
"Miluji ho, ale tolik zatrpklosti, drobných nedorozumění, chvilkových ponížení a tolik nevysloveného mi brání přijmout ho celého. Mé něžné city jsou zatíženy potlačovanými návaly zloby.
***
Co způsobuje, že se s někým sblížím, přilnu k němu, někdy pro něj ztratím hlavu, nechám se jím bláznivě strhnout, nebo že se jiného vztahu zbavím, když mi ještě před nedávnem připadal velmi životaschopný a důležitý?
DÁVAT
Dělám druhému to, co bych si přál, aby on dělal mně. Vycházím z předpokladu, že má stejná přání, potřeby i vkus jako já. Do očí bijící past každého vztahu spočívá v tom, že jsme v pokušení všechny rozdíly popřít.
Dary - nároky
Rodiče mají na děti, o které se starají, až neuvěřitelně mnoho nároků.
"Nasaď si čepici, nekousej si nehty, nejdřív si udělej úkoly a potom si běž hrát, dej mi pusu, poslouchej když s tebou mluvím, půjč bratříčkovi hračky atd." Co jim vlastně dávají?
Projevy pozornosti a přímé rodičovské zásahy jsou vlastně skrytými nároky. Do dětí jsou vkládana očekávání, která ne vždy mohou být naplněna. Tak vzniká nekonečný kolotoč nedorozumění podle vzorce, "očekávání - nárok - frustrace"
Jakoby to, co nám druhý dá, bylo méně důležité než to, co nám nedá. Výsadní postavení má pro nás to, co chybí, a ne to, čeho se nám dostává.
Dary - poplatky
Nesnáším pocit, že jsem něco dlužen, vracím tedy všechno, co dostanu: pozvání, dárek, poklonu...
Vědomí, že musím něco vracet, je jednou z překážek, která mi brání něco přijmout.
Stále něco dávat může vést také k tomu, že si druhého připoutám jeho vlastními dluhy a on na mně bude závislý.
Dary - milodary
Jestliže něco opravdu dávám, pak na dar zcela zapomínám, nevedu jej v žádném skrytém účetnictví. Dar se hlásí pouze k přítomnému okamžiku, není v něm očekávání ani vypočítavost jakéhokoli druhu, je bezprostřední, což znamená, že vychází z mé bytosti, ať už je nebo není přijat. Jako když květ vydechuje svou vůni nebo slunce sálá teplem v ustavičném sebedarování, v němž zcela vydávají sebe samy, aniž by se ztratilo něco z jejich podstaty.
Dar něčím podmíněný je pouhým handlířským kouskem, vztahovým směnným obchodem. Každý člověk touží po nepředvídaných obdarováních a vůbec nejhlouběji se nás dotýká radostný úsměv dávajícího, který ve svém daru dává sama sebe.
Přijímat
Existuje bezpočet situací v dlouhodobém i krátkodobém vztahu, v nichž jen těžko něco přijímáme. Jako bychom se ve svém odmítání, uzavřenosti, zdrženlivosti nebo tím, že odvedeme úmysl jiným směrem, stavěli proti určitým nabídkám, proti některým životním aktivitám. Projevujeme se jako lidé neschopní cokoli přijmout.
***
Špatně přijatý dárek působí dárci bolest. Snižujeme současně svoji vlastní hodnotu i nadšení svého společníka.
***
Přijmout odmítnutí nebo zpochybnění se zdá stejně obtížné, jako je tomu u pochvaly. Přesto by nás obojí mohlo povzbuzovat, podněcovat, otevírat nás poznávání.
Nejkrásnějším z dárků, jakými nás může druhý obdarovat, je někdy právě takové zpochybnění nás samých, našeho chování, našeho způsobu existence. Dá li si někdo tu práci oslovit nás, poskytnout nám kritiku, odlišný názor, podnět k přemýšlení, mohli bychom se cítit spíše jako vítězové než jako poražení
***
Mnoho lidí nic nepřiměje k tomu, aby něco přijali. Raději jen dávají a zase dávají. Zdá se jim to snadnější.
Když člověk něco přijme, může se bát, že se svým dluhem dostane do závislosti. Budu zavázaný díkem, budu muset vracet. Jenže právě vracet něco znamená nepřijmout.
***
Přijmout něco znamená otevřít se něčemu, plně se tomu oddat, přivítat něco s otevřenou náručí, ponechat si to pro sebe.
"Nezasloužím si..."
"Chci to udělat sám..."
"Nechci nikomu zůstat nic dlužen."
Přijímame li něco, musíme najít křehkou rovnováhu mezi dvěma krajnostmi, že se nechám druhým pohltit nebo se uzavřu do sebe, že budu všemu plně přístupný nebo zvolím naprostou nepřístupnost.
***
Zatrpklost je nesmiřitelným nepřítelem přijetí čehokoli.
Kolik něhy, pozornosti, lásky se takto ztrácí, protože nemohou být přijaty.
***
Můžeme přijmout jen to, co odpovídá našemu vědomému nebo nevědomému přání, potřebě, která je v nás více nebo méně skryta. Existuje li taková shoda, přijetí a darování splývá.
Plně přijatý dar uspokojí i samotného dárce.
ODMÍTNUTÍ
Jasně vyslovená odmítnutí by přece za všech okolností měla představovat neodmyslitelná návěstí. Protože při nedostatku výstražných znamení podstupujeme riziko, že si navzájem budeme klást překážky, stavět mezi sebou zdi odmítavého mlčení a skrytých obav.
***
Kolik už jsme toho proti své vůli vykonali, i když jsme přitom vzdorovitě šourali nohama po zemi, nebo jsme dokonce schválně kazili práci, a to jen proto, že jsme nedokázali něco odmítnout nebo dát najevo svou nechuť.
***
Odmítnutí se vyjadřuje ještě obtížněji, když po mně druhý metá hromy blesky svého hněvu, zoufalství nebo bezmocnosti a pokouší se udělat mne za ně odpovědným.
V takovém případě riskuji, že místo abych druhému vrátil, co mu náleží, jeho hněv, prohru, netečnost, sám podlehnu pocitu viny nebo neuspokojivosti. Často je zapotřebí hodně času, osobního vysvětlování a odvahy, abychom se dostali k jasným, třeba zraňujícím, ale určitě tvořivým odpovědím.
"Necítím se zodpovědný za tvé útrapy."
"Dobře, vidím, že se zlobíš, ale nepovažuji za svou vinu, že k tobě nechovám takové city, jaké u mne hledáš."
Některá sdělení, která nám nepřísluší, můžeme vrátit jejich původci.
***
Odmítnutím, svým ne otevírám dveře rozlišení, a vymezuji se tak jako někdo jedinečný a odpovědný.
*****
Vyvážený vztah je takový, v němž každý může souhlasit s tím, že: o něco požádá, odmítne, přijme a dá.
Komentáře
Přehled komentářů
Alzběto, to cos napsalaa, nebo citovalas o dávání je podle mě naprosto přesné. Strašně moc lidí si opravdu vede jakési "vnitřní účetnictví" o tom, co druhému dali a chápou často svůj dar jako jakýsi "poukaz na protislužbu" od toho druhého. A pokud tomu tak není, cítí se pak určitým způsobem zklamáni.To co dáváme druhému - od svých vztahů až po hmotné věci - by opravdu nemělo být něco na způsob výměnného obchodu,měla by v tom bý radost a svoboda jak pro dárce, tak pro obdarovaného.Jen tak se mohou oba skutečně obohatit.......
Dávání
(Magor, 1. 7. 2008 8:39)