Kapitola I.: Komunikace
Říci
- Rodiče si někdy přivlastňují naši řeč a mluví za nás místo nás. A co horšího, vyjádříme li se o něčem samostatně, jednoduše to zamítnou.
"Bojím se, říká dítě.
-Ale ne, není se čeho bát, odpoví otec."
"Bolí mě to, naříká dítě s odřeným kolenem.
-Ale ne, to nic není, odpoví matka."
Takové zdánlivě bezvýznamné odpovědi jsou součástí běžné rodičovské deformace, k níž patří vůle odklidit z dosahu dětí všechno, co by jim mohlo nahnat strach.
Tím však nepozbývají spodního tónu, v němž zaznívá jiné mínění:"Nemůžeš se spoléhat na své pocity, já vím, co máš cítit." Diktují druhému, jaké má mít emoce a city, které on nemá.
Je nemyslitelné citům poručit, a to v každém věku!
-
Nenechávám druhého, aby mluvil za mne.
-
Vyzvu ho, aby mluvil za sebe.
-
Připouštím, že "domluvit se" neznamená automaticky mít stejný názor, stejné city, zaujímat totéž stanovisko.
Pokud nebudeme riskovat a znovu si nepřivlastníme svou řeč, budou druzí mluvit za nás až do smrti.
*** Komunikace představuje jízdenku na cestu tam i zpět se všemi postupnými etapami: *** Druhý nereaguje na to, co říkám, ale na to, co slyší, jakou strunu v něm rozezvučí má slova. A rozdíl mezi tím, co jsem zamýšlel, a tím, co pochopil druhý, je někdy obrovský. A to je samozřejmě oboustranné. *** ... nepouštět se do dalekosáhlých hovorů o druhém, o světě, o životě... Nikdy dost nezdůrazníme, jak důležité místo v řeči zaujímá osobní zájmeno já oproti neurčitému zájmenu se nebo zájmenu druhé osoby ty, kterými zájmeno já tak často nahrazujeme. *** Svobodný vztah (který mi dovoluje být tím, čím jsem) je takový, v němž je obsažena možnost říci všechno. Což neznamená terorizující schopnost říci všechno. Sama skutečnost, že o této možnosti víme, dodává neuvěřitelnou sebedůvěru a důvěru ve druhého. *** Strach, který nedovoluje nenuceně se vyjádřit, říci, co má člověk na srdci, mnoho vztahů mezi blízkými lidmi neblaze poznamená. Takový strach zatarasí cestu všemu nadšení, rozletu, tvořivosti. Udržuje v zatrpklosti, pěstuje frustraci z nevysloveného. *** Běžně se mi stává, že s někým mluvím a začnu se potýkat s neklidným rozčarováním, s jakousi neurčitou vnitřní úzkostí nebo s nepopsatelným hněvem deroucím se na povrch ve snaze vyústit v násilí. ***
Neříci
"Neříci" někdy znamená vyznačit si své území. Na určité téma si s jistou osobou nepřeji hovořit, i když mi klade otázky. Některé otázky jsou vtíravé a na mně záleží, abych se necítil zavázan na ně odpovědět.
***
Tím, že neřekneme buď nic, nebo ne příliš mnoho, se můžeme vyhnout určitému "vztahovému znečištění". Dám si pozor, abych druhého nepoužíval jako nádoby na odpadky a nevyléval si na něho ve velkých dávkách zlost, starosti, sklíčenost, frustrace.
***
To nejhorší ze sebe si uchováváme pro naše nejdražší. Obzvláště patrné je to v milostném vztahu, kdy bez nejmenšího zaváhání často druhého "počastujeme" vrchovatou mírou svých starostí a neštěstí. Jako by nás láska opravňovala milovanou osobu špinit. "Jak by mohl mít právo veselit se nebo si žít šťastně, zatímco já jsem smutný a nešťastný?"
***
"Právě za tvé nepřítomnosti jsem přišel na to, jak moc je důležité, abychom si v čase, který trávíme spolu, vyšetřili prostor pro samotu. Já jsem zde a cítím tvou blízkost a chvíle, v níž nejsi, a chvíle, v níž jsi, má sílu okamžiku plného slunce, který předchází noci."
***
Být sám v přítomnosti druhého. Jak křehká komunikace mezi dvěma bytostmi, které si navzájem unikají do vlastního nitra, zatímco z obou jejich paralelních a oddělených proudů tryská magnetická síla.
***
Často je tomu tak po milování. Každý je sám, šťastný svým osaměním, zklidněný a bez touhy po vzájemnosti nebo aktivní komunikaci. A přesto v tomto stavu bez cíle a bez nároku na přítomnosti toho druhého každému z nich záleží, stvrzuje jeho význam a rozšiřuje jej až do nejzazších hlubin svého já.
***
Dlouhodobé vztahy potřebují ztišení utkané z vnitřní radosti, že své pocity prožívám sám, přitom však v souznění s druhým.
***
Dítě zkouší rozsah prostoru, ve kterém může paradoxně na druhého zapomenout, protože ví, že tam je. Prostor, ve kterém se může od druhého odloučit, protože ví, že jej neztrácí.
Mnoho matek do tohoto křehkého prostoru bezohledně vpadne a základní výchovu k samotě tak naruší. Zasahují do hry, mají k ní poznámky, dávají okázale najevo svůj zájem a svými dobrými úmysly ničí napínavý okamžik, v němž si malý žil mimo ně.
***
Svobodná komunikace se opírá o to, že přijmu a s radostí budu vést dvojí život: život s druhým, s druhými a svůj vlastní život, v němž si po citové stránce vystačím sám sobě.
NASLOUCHAT
Je obtížné naslouchat jinému a nezmocnit se jeho řeči.
***
Naslouchat znamená přijímat vyslovené a nevynášet soud a snažit se pochopit vnitřní svět druhého v jeho vlastní hodnotové soustavě.
***
Naslouchat aktivně znamená, když opakuji nebo shrnuji, co právě řekl, co jsem slyšel nebo aspoň vyrozuměl z toho, co řekl.
***
Abych mohl naslouchat, musím nejdřív zmlknout, umlčet svou reaktivitu, hlavní překážku naslouchání. Dotýká-li se mne, co říká druhý, vyvolá to ve mně potřebu vyjádřit se, něco vysvětlovat, přesvědčovat někoho, vynášet soudy, mluvit o svých citech nebo nápadech.
***
Čím bližší je mi druhý, tím větší emoce ve mně vzbudí jeho slova. A mluví-li o svém vztahu ke mně, tím větší překážku pro mé porozumění budou znamenat mé obavy a touhy, ozvěna jeho slov ve mně, mé projekce. To všechno velmi ztěžuje intimní komunikaci a dělá ji tak křehkou. Každé slovo druhého ve mně může znovu oživit můj strach, že nejsem na výši, že mnou každý opovrhuje, že už mne nemá nikdo rád.
***
Naslouchat znamená vzdát se - aspoň načas - odpovědi a úmyslu zmocnit se toho, co říká, aby uplatnil svůj názor.
Říká mi, že se mu kniha nelíbila, a než jsem vyslechl, co se mu na ní nelíbilo nebo se ho snad nemile dotklo, mám chuť se toho chytnout a rozvíjet před ním, jak jsem tou knihou nadšený.
Mohu nejdříve ponechat prostor jeho vlastnímu pocitu, než budu případně mluvit o svém?
***
Simultánní vyjadřování není možné, může být jen střídavé naslouchání.
***
Každý chová v srdci více či méně skrývanou touhu, aby mohl říci, co si myslí, a nebyl hned posuzován, aby ho nikdo nechtěl znovu získat ani jej o ničem neujišťoval, neopovrhoval jím ani ho neznámkoval. Aby ho prostě vyslechl a on mohl lépe porozumět sám sobě.
***
Naslouchání je krásný dárek, který můžeme dát, žádat i přijímat.
ROZUMĚT
Porozumět jeho slovům, ale také jeho úsměvu, pohledu, gestům, jeho jednání, bolestem, energii...
***
Porozumění je otázkou pozornosti, všímavosti. Kvalitu vztahu dělá ostatně aktivní připravenost druhého i moje vlastní, když se projevuje drobnými signály. Tím, jak se podívám, delším nadechnutím, vybízejícím gestem, vyzývavým mlčením.
***
Porozumět znamená jít až za naslouchání, abych mohl uchopit to podstatné.
***
Paradoxem dobrého dorozumění je, že se sice jedná o porozumění druhému v jeho slovníku, ale někdy je také třeba pochopit, že se v tomto slovníku může skrývat ještě jiný.
Když druhý mluví o svém imaginárním světě a já jej přivedu zpět na úroveň reality, špatně jsem pochopil a takové nedorozumění je častým zdrojem frustrací a utrpení.
Když jí řeknu: "Mám chuť si udělat odpočinkový rok" a ona mi odpoví: "Ale z čeho zaplatíme nájemné?", cítím se nepochopený.
***
Imaginární svět slouží k vyvažování disproporce mezi vnější skutečností a naším vnitřním světem tužeb a ideálů.
Rodiče se často usilovně snaží imaginární svět svých dětí potlačit.
"Jestli najdu v jeskyni poklad, koupím si letadlo.
-Vždyť víš, že tam žádný poklad není, a pak, co by sis počal s letadlem?"
V zajetí svých emocí děti - i ty, které už dětmi nejsou - na realistické připomínky neslyší. Chápou jen to, že jim nikdo nerozumí.
***
Chci li se pokusit zlepšit svou komunikaci, pak je prvořadým úkolem, abych uměl porozumět požadavku, přání, potřebě, aniž bych cítil nutnost je uspokojovat. Porozumět problému a nemyslet si, že musím hned najít řešení. Prostě porozumět a dát to najevo.
***
Co říkám v dané chvíli, je jen malým prvkem mozaiky obrovského celku plného rozporů. Co mi vytryskne z duše v okamžiku potřebné úlevy, to představuje nepatrnou částečku mne samého, "Neuzavírej mne do ní."
City a pocity závisejí na okamžiku, v němž je prožívám. Vyjadřují se podobně jako barvy krajiny měnící se s denním světlem.
Právě takové obezřelé naslouchání by mi dalo schopnost vyjádřit postupně svou slabost a své nadšení, ukázat sama sebe, jaký zrovna v tu chvíli jsem. Budu se cítit schopen to udělat, jen když druhý nebude brát část za celek a nebude mne redukovat jen na mé rozporné stránky. Znám dobře své rozpory a dovolávám se práva vyjádřit dokonale protichůdné myšlenky a city týkající se téhož předmětu.
"Mám rád takovou kvalitu vztahu, v němž se mohu svými úvahami projevit jako rozporný, nerozumný, roztržitý člověk."
***
Naráží-li někdo se svým vyjadřováním citů buď na hodnotící úsudek nebo na racionální logiku, zasadí mu to ránu a on se bude cítit jako druhým nepřijatý. Kolik obav a přání, která někdo vysloví, se nesetká se známymi podmiňovacími způsoby typu "měl bys" nebo "neměl bys", "neměl jsi?...?
Hodnotové systémy nemají na city vliv. Někdy umožňují potlačit je, skrýt je nebo popřít, nezruší je. Který žárlivec kdy slevil se své žárlivosti, když se mu řeklo: "Neměl bys žárlit"? Které dítě se kdy začalo bát méně, když se mu řeklo: "Jak ty jsi ale hloupý, že se toho bojíš"?
***
V každém z nás existují tři typy slovníků, které se nesetkávají, a to city, racionální myšlenky a hodnotové systémy. Když se v komunikacích míjejí, zavdávají příčinu k mnoha nedorozuměním. Avšak i v našich vnitřních dialozích vytvářejí bezvýchodné spory.
- Citový slovník: "Bojím se porodu."
-Logický slovník: "Není žádný důvod, touto cestou prošly miliardy žen. Statistiky ukazují, že rizika jsou v našich zemích velmi nepatrná."
- Normativní slovník: "Takhle panikařit je dětinské a zbabělé. Měla bych mít jasnou a uvolněnou hlavu."
Kterou úroveň uposlechnu? Které úrovně se nedržím? Jak tyto 3 rozměry sjednotit?
Stále toužíme po znovunalezené soudržnosti, po jednotě bez konfliktů.
***
***
***