Alice Millerová: Dětství je drama
Nejpůvodnější potřebou dítěte je, aby bylo od prvopočátku chápáno, akceptováno a respektováno jako to, čím je.
To „čím je“ znamená emoce, pocity a jejich vyjádření, a to již od kojeneckého věku.
V atmosféře úcty a tolerance vůči pocitům dítěte se ve fázi osamostatňování dítě může vzdát symbiózy s matkou a učinit tak první kroky k získání autonomie.
Rodiče, kteří jako děti takové klima nepoznali, jsou neuspokojení, tj. hledají po celý život to, co jim jejich vlastní rodiče nebyli v pravý čas schopni poskytnout: nějakou bytost, která by se jim plně věnovala, chápala je a brala vážně.
Člověk s neukojenou a nevědomou – protože nepřiznanou potřebou je vystaven nutkání, aby svoji potřebu uspokojil náhradní cestou, dokud nepozná svůj vytěsněný životní příběh. Většinou se k tomu nejlépe hodí vlastní děti.
Novorozenec je vydán rodičům všanc na život a na smrt. Protože celá jeho existence závisí na tom, zda si získá náklonnost rodičů, dělá vše, aby ji neztratil.
Vždy zde figuruje v základě emocionálně hluboce nejistá matka, jejíž citová rovnováha závisela na určitém chování nebo určitém způsobu bytí dítěte. Tato nejistota mohla jak dítěti, tak celému okolí zůstat velice dobře skryta za tvrdou, autoritativní, ba přímo totalitární fasádou.
K tomu přistupuje podivuhodná schopnost dítěte tuto potřebu matky nebo obou rodičů intuitivně, tedy nevědomě vytušit a uspokojit, tzn. Převzít funkci, jež mu byla nevědomě přidělena.
Pocity může dítě prožívat jen tehdy, má-li nějakou osobu, která je přijímá i s těmito pocity, chápe je a doprovází. Pokud toto chybí a pokud dítě riskuje, že ztratí lásku matky nebo náhradní osoby, není schopno prožívat ani ty nejpřirozenější citové reakce pouze „samo pro sebe“ tajně, nýbrž je musí vytěsnit. Zůstávají však uloženy v jeho těle a v celém jeho pozdějším životě budou tyto pocity ožívat.
Jako příklad uveďme pocit osamělosti. Nikoli pocit dospělého člověka, který se cítí osamělý a proto polyká prášky, bere drogy, chodí do kina, vyhledává známé, jen aby překlenul samotu. Ne. Mám na mysli původní pocit malého dítěte, které nemá žádnou z těchto možností rozptýlení a jehož signály, verbální či neverbální, rodiče nezachytili. Nikoli proto, že by to byli vysloveně zlí rodiče, nýbrž proto, že byli sami neuspokojeni a odkázaní na určitou, pro ně nutnou odezvu u dítěte, sami v podstatě děti, hledající nějakého „použitelného“ člověka. Neboť jakkoli to zní paradoxně – dítě je použitelné. Dítě nemůže utéct, tak jako kdysi vlastní matka. Dítě lze vychovávat, aby se stalo takovým, jakým ho chceme mít. U dítěte si můžeme zjednat úctu, můžeme mu připisovat své vlastní pocity, můžeme se shlížet v jeho lásce a obdivu, můžeme se vedle něj cítit silní.
Přizpůsobení se rodičovským potřebám vede často k vývoji jakési „nepravé osobnosti“. Člověk si vyvine postoj, v němž ukazuje pouze to, co se po něm žádá. Pravé já se nemůže vyvinout, protože ho nelze prožít. Pochopitelně si tito lidé stěžují na pocity prázdnoty, nesmyslnosti a vykořeněnosti, neboť jejich prázdnota je reálná. K vyprázdnění, ochuzení a částečně „usmrcení“ možností skutečně došlo. Integrita dítěte byla narušena, odřízlo se vše živé a spontánní.
Kdyby mělo dítě možnost vyjádřit své zklamání z matky, tj. prožít si svoje pocity hněvu a vzteku, zůstalo by „naživu“. To by však vedlo k odepření mateřské lásky, což je pro dítě totožné se smrtí. Dítě tedy „usmrtí“ svůj vztek, a tím i kus své duše, aby si matku udrželo.
Rodiče našli ve falešném Já dítěte hledané potvrzení, náhradu za jistoty, které jim samým chybí, a dítě, jež si nemohlo vybudovat žádnou vlastní jistotu, se stává na rodičích nejprve vědomě a později nevědomě závislé. Nemůže se totiž spolehnout na vlastní pocity, nemá s nimi žádnou zkušenost, nezná své skutečné potřeby, je samo sobě v nejvyšší míře odcizeno.
Za těchto okolností se nedokáže od rodičů emancipovat a je pak i v dospělém věku trvale odkázáno na potvrzování ze strany osob představujících „rodiče“ – tedy partnera, skupin a především vlastních dětí.
Hledání pravého Já
Traumata nelze vyléčit iluzemi. Prožitek vlastní pravdy umožňuje na vyšším stupni návrat k vlastnímu citovému světu – bez ráje, ale se schopností truchlit, jež nám vrací životaschopnost.
Co by se stalo, kdybych před vámi stálo zlobivé, ošklivé, vzteklé, žárlivé a zmatené? Co by se stalo s vaší láskou? Má to snad znamenat, že vaše láska vlastně neplatila mně, nýbrž tomu, kým jsem se snažilo být? Tomu slušnému, spolehlivému, chápavému a hodnému dítěti, jež v podstatě ani dítětem nebylo? Co se stalo s mým dětstvím? Neoloupili jste mne snad o ně?
Ani když už jsem bylo velké, nesmělo jsem říct, ba ani pomyslet: „Smím být smutné nebo šťastné, pokud mne něco rozesmutní nebo obšťastní,ale nemám vůči nikomu povinnost být veselé a nemusím své starosti, úzkosti nebo jiné pocity potlačovat podle potřeb druhých. Smím zlobit a nikdo z toho neumře, nikoho z toho nerozbolí hlava, smím se vztekat, když mě zraňujete, aniž bych vás tím ztratilo, milí rodiče.“
Zpočátku není snadné objevit pravé příčiny hněvu, protože ten se nejprve obrací proti lidem, kteří nám chtějí pomoci a vlastním dětem – proti lidem, kteří nám nenahánějí tolik strachu a kteří hněv sice vyvolávají, nejsou však jeho původci.
Dospělý může prožívat své pocity pouze tehdy, pokud měl jako dítě chápavé rodiče nebo někoho náhradou za ně.
Čím lépe se vyznáme ve svém životním příběhu, tím lépe prohlédneme manipulace, kdekoliv se vyskytnou. Často nám však v tom brání naše dětství.
I nepříliš vřelé matky mohou zdravý vývoj umožnit už jen tím, že mu nebrání. V takovém případě může totiž dítě získat to, co jeho matce chybí, u jiných osob. Zdravé dítě má neobyčejnou schopnost využít jakékoli, byť sebenepatrnější citové potravy každého podnětu ve svém okolí.
Nereflektovaný, samozřejmý přístup k vlastním pocitům a přáním poskytuje člověku jistotu a sebeúctu. Smí prožívat své pocity, smí být smutný, zoufalý, nebo potřebovat pomoc bez obav, že tím někoho znejistí. Smí se bát, je-li ohrožen, smí se zlobit, nemůže li uspokojit svá přání. Nejenže ví, co nechce, ví také co chce, a smí to vyjádřit nezávisle na tom, bude-li za to milován nebo nenáviděn.
Deprese a grandiozita
Lidé, kteří u mne hledali pomoc kvůli depresím, měli většinou nanejvýše nejisté a často i depresivní matky. Na dítě, buď jediné nebo zpravidla první, hleděly tyto matky jako na svůj majetek.
To, co se označuje jako deprese a co je pociťováno jako prázdnota, nesmyslnost existence, úzkost a osamělost, se mi stále znovu jeví jako tragika ztráty sebe sama, příp. odcizení svému pravému Já, jehož kořeny se skrývají v dětství.
Grandiozita je obranou proti depresi a deprese obranou vůči hluboké bolesti nad ztrátou pravého Já, způsobené popíráním skutečnosti.
Skvělý, „grandiózní“ člověk je všude obdivován, a tento obdiv také sám potřebuje, nemůže bez něj žít. Všechno co podnikne musí dělat skvěle. I on sám se obdivuje – pro své vlastnosti: pro svou krásu, inteligence, nadání, své úspěchy a výkony. Běda však, když něco z toho ztroskotá – katastrofa těžké deprese neustále číhá za dveřmi.
S depresemi se nesetkáme tam, kde pocit vlastní hodnoty koření v pravosti vlastních pocitů, a nikoli ve vlastnictví určitých kvalit.
Zhroucení důvěry ve vlastní hodnotu ukazuje u takového člověka v celé nahotě, do jaké míry vlastně visel ve vzduchu, „na vzdušném balóně“, který sice za dobrého větru stoupal vzhůru, ale najednou se v něm objevila díra a teď leží jako kousek roztrhané látky na zemi. Nic vlastního, skutečně osobního, co by později mohlo poskytnout oporu se nevyvinulo. Neboť nebezpečně blízko pocitu hrdosti na dítě se skrývá pocit studu, nesplňuje li dítě požadavky, které se na něj kladou.
Tragické iluze, že obdiv rovná se láska, se grandiózní člověk nedokáže zbavit bez terapie.
Grandiózní člověk není nikdy skutečně svobodný, protože je neustále závislý na obdivu ostatních a tento obdiv je vázán na vlastnosti, funkce a výkony, jež s mohou kdykoli zhroutit.
Depresi lze chápat jako přímý signál ztráty pravého Já, spočívající v popření vlastních emocionálních reakcí a pocitů. Toto popírání začalo ve službách životně nutného přizpůsobení, vyvolaného strachem ze ztráty lásky v dětství. Proto deprese poukazuje na velmi rané zranění.
Existují děti, které nesměly svobodně prožívat ani své nejranější pocity, jako např. nespokojenost, zlost, vztek, bolest, radost z vlastního těla, ba dokonce ani pocit hladu. Velice záhy se naučily, že nesmí cítit, pokud se nechtějí vystavit riziku ztráty matčiny lásky.
Vnitřní vězení
Schopnost truchlit, tj. vzdát se iluze o vlastním „šťastném“ dětství a procítit rozsah utrpěných traumat, vrací depresívnímu člověku životaschopnost a kreativitu, grandiózního člověka osvobozuje od námahy a závislosti na jeho sisyfovské práci. Je – li někomu v průběhu dlouhého procesu umožněno prožít skutečnost, že nikdy nebyl milován jakožto dítě, jímž byl, nýbrž, že ho rodiče pouze „potřebovali“ kvůli jeho výkonům, úspěchům a kvalitám, a že této údajné „lásce“ obětoval celé dětství, povede u něj toto poznání k velkým vnitřním otřesům. Jednoho dne však takový člověk projeví přání skoncovat s marným úsilím. Objeví v sobě potřebu žít své pravé Já a přestane se chovat tak, aby si zasloužil lásku, onu „lásku“, jež mu v podstatě nic nedává, protože platí falešnému Já, jehož se právě začíná vzdávat..
Osvobození od deprese nevede k nějaké trvalé veselosti nebo k naprosté absenci utrpení, nýbrž k životu, tj. ke svobodě prožívat spontánně přicházející pocity. K pestrosti života patří, že tyto pocity nemusí být vždy veselé, „krásné“ a „dobré“, nýbrž vyjevují celou škálu lidství, tj. i závist, žárlivost, zlobu, pobouření, zoufalství, touhu a smutek. Avšak této otevřenosti a svobody připustit si vlastní pocity, ať nám zjevují cokoli, nelze dosáhnout, pokud byly její kořeny v dětství odříznuty.. Jestliže si prožijeme citový svět našeho dětství, přestává nám být cizí a neohrožuje nás. Víme kdo a jak způsobil naše trauma, a právě toto vědomí nás osvobozuje. A nakonec nás osvobodí i od starých bolestí.
Jak grandiózní, tak depresivní člověk naprosto popírají realitu svého dětství a žijí tak, jako by se dostupnost rodičů ještě dala zachránit: grandiózní v optimistické iluzi úspěchu, depresivní vždy s úzkostí, že přijde o náklonnost osob, na kterých mu záleží vlastní vinou. Ani jeden z nich si však nepřipouští pravdu, že se jim v minulosti nedostalo lásky a že žádné úsilí světa tuto skutečnost už nikdy nezmění.
Pokořování dítěte, pohrdání slabším a jak je to dál
…pokračování dopíšu už velice brzy…..
Komentáře
Přehled komentářů
Je len pod iným názvom :)
http://www.kosmas.cz/knihy/178601/drama-nadaneho-ditete/
ctu znovu po 10letech
(markuschka, 19. 10. 2011 10:54)
nasla jsem kopii knihy na netu, je vyprodana.at je k uzitku.
http://www.scribd.com/doc/56383784/Alice-Miller-D%C4%9Btstvi-je-drama
Prosím o pokračování
(Alena, 12. 9. 2010 21:14)Ahojky Alžbětko, prosím o pokračování, marně sháním tuto knihu od Alice Miller a tak bych si potřebovala alespoň přečíst co napíšeš. Kdyby si věděla kde tuto knihu sehnat, dej mi prosím vědět. Díky moc. Alča můj e-mail:alena.marcelova@seznam.cz
Re: Prosím o pokračování
(Eva, 6. 1. 2011 10:17)Knihu je možno okopírovat v Městské knihovně v Praze.
Díky
(Ondřej, 7. 1. 2010 2:14)Díky za souhrn. Je to důležitá kniha a IMHO čím více lidí ji objeví, tím lépe. :)
Kniha je dostupná na Kosmas.cz
(Júlia, 15. 1. 2013 12:15)