E.M. Remarque: Tři kamarádi
-Ksakru! Otočil jsem se. Přitom jsem se srazil s tlustým malým mužem. "No, no," řekl jsem vztekle.
"Nemáte voči, co? Šašku jeden počmáranej!" zařval tlusťoch.
Podíval jsem se na něho.
"Asi jsme ještě neviděli lidi, co?" štěkal dál.
Přišel mi právě vhod. "Lidi jo," řekl jsem, "ale ne chodící pivní sudy."
Tlusťoch se na vteřinu zarazil. Nadul se. "Víte co?" vyprskl. "Jděte do zoo. Zasnění klokani nemají na ulici co dělat."
Poznal jsem, že mám před sebou prvotřídního chrliče nadávek vysoké úrovně. Přese všechnu sklíčenost bylo nutno uhájit čest.
"Pokračuj v jízdě, ty slabomyslný potrate!" řekl jsem, žehnaje mu rukou.
Nedbal mé výzvy. "Dej si vybetonovat mozek, ty svrašťělý paviáne!" řval.
Opáčil jsem mu dekadentním platfusákem. On mě opelichaným papouškem, já zas jemu nezaměstnaným funebrákem. Nato mě nazval, už s respektem, vykotlanou telecí hlavou, já jeho, abych to už skončil, putujícím hřbitovem bifteků. Rozzářil se. "Hřibot bifteků - to je dobré," řekl. "To jsem ještě neznal. Přejímám do repertoáru. Prima!" - Zamával kloboukem a rozešli jsme se plni vzájemné úcty.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-"K lásce je třeba určité naivnosti. Tu ty máš. Važ si jí. Je to boží dar. Když ji člověk ztratí, už ji nikdy nezíská."
-"Naivnost Robby. Jenom závistiví lidé to nazývají hloupostí. Netrap se proto. Není to žádná chyba, nýbrž nadání."
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-Dívka seděla mlčky vedle mne, světla a stíny se kmitaly oknem na její tvář. Chvílemi jsem na ni pohlédl, připoměla mi opět večer, když jsem ji spatřil poprvé. Její obličej zvážněl, zdál se cizejší než dřív, avšak velmi krásný - byla to tvář, která mě tehdy vzrušila a která mi už nevymizela z paměti. Zdálo se mi, jako by vní bylo tajemství ticha, jež mají jen věci, které jsou blízké přírodě - stromy, oblaka, zvířata - a někdy také žena.
- Záhy se v tomto malém prostoru, matně ozářeném světlem z přístrojové desky, rozhostil pocit kamarádství, jaký se tak rychle dostavuje při technických a věcných záležitostech, a když jsme si za půl hodiny potom vyměnili místa, a já zase řídil na zpáteční cestě, sblížili jsme se tak, jako bychom si byli navzájem vyprávěli celé své životopisy.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-Hleděl jsem za ní, dokud osvětlení nezhaslo. Pak jsem s cadillakem odjel. Měl jsem zvláštní pocity. Nebylo mi tak jako jindy, když se člověk zblázní do děvčete. Bylo v tom mnohem víc něžnosti. Něžnosti a přání, aby člověk jednou vyšel sám ze sebe. Aby se odvážil sestoupit kamsi do neznáma.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-Když si chci na něco vzpomenout, stačí, když vložím do gramofonu desku z té doby a opět je zase všechno tady.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-Mlha proměnila autobusy ve velká bájná zvířata, auta se stala plížícími se světélkujícími kočkami a výlohy pestrými jeskyněmi poblouznění.
-Viděl jsem ji před sebou, motýl, který šťastnou náhodou vlétl do mého bezvýznamného, nesmyslného života, byl u mne, a přece u mne nebyl - pouhý dech, který se mohl zvednout a opět odlétnout ...
Stáli jsme u okna, mlha se valila a doléhala na skla a já cítil: za ní opět číhá to zamlčené, to skryté, to minulé, vlhké dny šedosti, osamělost, špína, cáry zpráchnivělého života, bezradnost, zbloudilé siláctví bezcílného, jednotvárně ubíhajícího života - ale zde, ve stínu přede mnou, úděsně blízko tichý dech, neuchopitelná přítomnost, teplo, jasný život - musel jsem jej podržet, musel jej získat -
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
- "To je tedy tvá postel Pat." řekl jsem konečně.
Usmála se. "Komu jinému by měla patřit Robby?"
"Pravda!" Vzhlédl jsem. "A tady je taky telefon. Teď vím tedy i to. Ale už půjdu. Sbohem Pat"
Objala mě rukama kolem spánků. Bylo by to nádherné zůstat teď tady, ve vznášejícím se večeru, těsně u sebe, pod lehkou modrou přikrývkou v ložnici - ale bylo tu něco, co mi v tom bránilo. Nebyla to žádná zábrana, ani strach nebo opatrnost - byla to prostě velmi veliká něžnost, která přehlušila touhu.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-Jen ten, kdo se vždycky vrací ke své samotě, zná štěstí pospolitosti.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
- Skutečnost probozí přání, ale nedovede je ukojit, láska v člověku začíná, ale nikdy v něm nekončí.
- Kráčela ve svých stříbrných šatech, mladá a krásná, jasný plamen života, miloval jsem ji, a když jsem řekl: "Pojď," tak šla, nic nestálo mezi námi, mohli jsme si být tak blízko, jak jen si lidé mohou být - a přesto bylo všechno často nevyzpytatelné, zastíněné a trýznivé, nemohl jsem ji vyprostit z kruhu věcí, vyrvat z kruhu života, který byl kolem nás a v nás a vnucoval nám své zákony
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-A tu náhle, ani jsem nevěděl, jak to přišlo, když jsem se otočil a zahleděl se na prázdnou ulici a domy s temnými okny a na chladnou noční oblohu, projela mnou jako blesk taková šílená touha po Pat, až jsem myslel, že zavrávorám.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-Slunce vyšlo za střechami odborářského domu. Okna se začala lesknout. Vlasy Pat byly plné světla a její ramena byla zlatá. "Poslyš, co vlastně dělá ten Breuer? Myslím, jaké má zaměstnání?"
"Je architekt."
"Architekt", řekl jsem poněkud dotčeně, neboť bych byl raději slyšel, že není ničím, "nu architekt, to moc není, že, Pat?"
"Ne miláčku."
"Nic zvláštního, viď?"
"Vůbec nic," řekla Pat a otočila se a smála se, "vůbec nic to není, opravdu vůbec nic. Houby je to!"
"A tenhle kvartýr - není moc ubohý, viď, Pat? Jiní lidé mají ovšem lepší-"
"Je báječný, tenhle kvartýr," přerušila mne Pat, "je to docela nádherný kvartýr, opravdu neznám krásnější miláčku."
"A já, Pat, já mám chyby a jsem jen taxíkář, ale-"
"Ty jsi nejdražší miláček, kradeš housky, piješ rum a vůbec - jsi můj miláček:"
Vrhla se mi kolem krku. "Ach ty hlupáčku, jak krásné je žít."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-Chvíli jsme leželi vedle sebe na louce. Vítr vál teple a měkce od lesa. Voněl pryskyřicí a bylinkymi.
"Poslyš Robby," zeptala se Pat po chvíli, "jaké jsou to vlastně květiny tam naproti u potoka?"
"Sasanky," řekl jsem, aniž jsem tam pohlédl.
"Ale miláčku! To nejsou přece sasanky, sasanky jsou mnohem menší, mimoto kvetou jen na jaře."
"Správně," řekl jsem. "Je to řeřicha luční."
Zavrtěla hlavou. "Řeřichu luční znám. Ta vypadá docela jinak."
"Tak je to bolehlav."
"Ale Robby! Bolehlav je bílý, ne červený."
"Pak tedy nevím. Až dosud jsem vždycky s těmihle třemi jmény vystačil, když se mě někdo ptal. Jednomu vždycky uvěřili."
Zasmála se. "Škoda, kdybych to byla tušila, byla bych se spokojila už se sasankami."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pokorně. Co se tím změní? Bojovat, bojovat - to jediné platí v téhle životní pranici, v níž člověk beztak nakonec podlehne. Bojovat o to málo, co člověk miluje. Pokorným může být člověk až v sedmdesátce.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Už jste si povšiml, že žijeme v době, kdy se štveme do roztrhání těla? Že mnoho, co by se mělo udělat, se přesto neudělá, aniž člověk ví proč? Práce se dnes stala příšernou věcí, protože ji spousta lidí nemá, a zatlačuje všechno ostatní. Jak je tu krásně! Už několik let jsem takovou krásu neviděl. Mám 2 auta, desetipokojový byt a dost peněz - a co z toho? Co je to proti letnímu jitru pod širým nebem? Člověk pracuje - jaká příšerná posedlost - ustavičně v iluzi, že jednou později - se všechno změní. Ale nikdy se nic nezmění. Směšné, co člověk udělá ze svého života."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je omyl domnívat se, že všichni lidi jsou stejně vnímaví.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když tak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Neco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Někdy je docela příjemné nemuset na nic myslet. Nemuset všecko dělat sám. Moci se o někoho opřít. Víš, miláčku, všechno je vlastně docela snadné, - jenom si to člověk nesmí sám ztěžovat.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vůně kávy mi pozvedla náladu. Nikdy to nebyly velké věci, které člověka utěšovaly. Vždycky to byly věci malé, bezvýznamné
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je krásné být pospolu, když je tma a venku prší.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dokud se člověk nevzdává, je víc než osud.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jen nešťastný ví, co je to štěstí. Světlo ve světle nesvítí, svítí ve tmě.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mám radost, když se někdo umí pěkně smát.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Pořád ještě nevím, co na mně vlastně vidíš."
"To už přenech mně," odvětila.
"A víš to?"
"Ne tak docela," odvětila se smíchem. "Jinak by to ani nebyla láska."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------