Jdi na obsah Jdi na menu
 


Janet Fitch: Bílý oleandr

8. 6. 2008

ObrazekLíbilo se mi, když mě matka učila, když se mi věnovala. Často mi unikala, ale jakmile se na mne soustředila, cítila jsem zvláštní teplo, kterého se dostane květinám, když prorostou sněhem a okusí první paprsek slunce.

 

Vyrazili si spolu a ona mi pak se smíchem vyprávěla, jak ho ženy obletují a volají na něho pavími hlásky: "Barry! Kam ses vytratil?" "Mně to ale nevadí," holedbala se. "Ted je můj. Touží jen po mně."

 

Vášeň ji zcela ovládla. Přestala kritizovat jeho fyzický vzhled, nedostatek péče o zuby, ochablé svalstvo, bídný vkus v oblékání, mizernou angličtinu, nestoudná klišé i banálnost jeho děl. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se jednou bude moje matka tisknout v chodbě našeho domu k obtloustlému muži s cůpkem a dovolí mu, aby ji sahal pod sukni v tmavé restauraci ve staré čínské čtvrti. Přivírala vzrušením oči a já cítila vlny vášně, které se vznášely jako vůně parfému nad šálky čaje.

 

Snažila jsem seObrazek, abych ji nekomplikovala život neustálými požadavky, abych ji netížila jako nežádoucí břímě. Všimla jsem si, jak jiné dívky vymáhají nové šaty a stěžují si na to, co dostaly k večeři. To mi vždy hrozně vadilo. Copak netušily, jak tím své matky stahují k zemi, copak se nestyděly, že jim tím nasazují okovy? Na druhou stranu jsem jim záviděla, že si k nim matky často přisednou na postel a chtějí vědět, o čem přemýšlí. Moje matka, jakoby se ve srovnání s nimi o mně vůbec nestarala. Často mi připadalo, že si mě chová jako psíka, kterého může kdykoliv přivázat před obchod. Nikdy jsem ji neprozradila, jak moc toužím po otci, jak ráda bych jela v létě na tábor, ani to, že mě někdy děsí. Bála jsem se, že by mi uletěla a já bych zůstala sama ve společnosti cizích dětí a pachů, kde by krása, klid a její opojná slova byly stejně vzdálené jako planeta Saturn.

 

 

"Kde je můj tatínek? vyzvídala jsem na matce. "Žádného nemáš," odsekla. "Jak to? Každý má přece tatínka," namítala jsem. "Otcové jsou k ničemu, věř mi. Tobě přálo štěstí. Já se svým otcem žila, tak bych ti mohla vyprávět. Zapomeň na to." uzavřela a pustila nahlas nějaký rokenrol v rádiu. Připadalo mi, jako bych oslepla a ona se mi pokoušela namluvit, že je zrak k ničemu a že mám štěstí, že nevidím. Začala jsem pozorovat cizí otce v obchodech a na hřištích, kde houpali dcery na houpačkách. Líbilo se mi, že si vždycky se vším věděli rady. Připomínali mi přístav na pevnině, kde člověk bezpečně zakotví a nemusí se bezcílně toulat jako my. Modlila jsem se, aby byl Barry Kolker tím pravým.

 

Obrazek

Pak nadešel čas, který lze jen těžko popsat. Propadla jsem se do hlubin podobná ptáku, jenž uvízl v temném vlhkém kanálu, kde bezmocně tloukl křídly o mříže, ohlušován rachotem města shora. Ztracená. Dcera nikoho.

 

Takhle to tedy vypadá, když si člověk uvědomí vlastní krásu, říkala jsem si a chápala matčiny pocity. Cizí oči, jež člověka svádějí z cesty. Zdálo se mi, že se nacházím na dvou místech najednou. Mé myšlenky se upínaly k terči, ale zároveň jsem vnímala dokonalost svého těla, bosá chodidla na zaprášeném dvoře, pevné nohy, ňadra v nové podprsence, dlouhé opálené paže, světlé vlasy poletující ve větru. Ray mě připravil o můj klid, ale na oplátku mi dával pocit, že jsem obdivována. Na takovou rozpolcenost jsem nebyla připravena.

 

"Proč žiješ se Starr?" zeptala jsem se ho jednou odpoledne. Přejej mi konečky prstů přes žebra, až mi naskočila husí kůže. "Protože mě jako jediná žena nechala, abych zůstal sám sebou." odvětil.

 

Pohladila jsem konečky prstů ostří matčina starého nože a představila si, jak projíždí zápěstím. Když to člověk udělá ve vaně, prý to ani nebolí. Nebýt matky, vůbec bych neváhala. Její dopisy však, samy o sobě lehké jako pírko, prchavé jako letmé pohlazení po vlasech, překvapivě vyvažovaly všechny mé strasti.

Milá Astrid, vím co musíš vytrpět. S tím nic nenaděláš. Snaž se, abys nadarmo neplýtvala časem. Piš si poznámky. Všechno si pamatuj, každou ránu, každou slzu. Vrývej si je hluboko do mysli. V životě se ti bude znalost jedů hodit. Umělcem se člověk stává z donucení, pod vlivem nepříznivých okolností.

 

Obrazek

Učesala jsem si vlasy do drdolu, jaký nosila Olivia, a s předsazenými boky jako modelka na molu jsem napodobovala její pohyby. Co na tom, jestli dělá prostitutku? prohodila jsem nahlas, ale celé mi to znělo jaksi neskutečně Mimoto jsem nikdy nesnášela škatulkování. Lidé se přece nedali zařadit do přihrádek - šlapka, žena v domácnosti, světice - jako když s třídí pošta.

 

"Ty jsi chytrá, umělecky nadaná a vnímavá, nesmíš se s okolním světem tolik prát. Tvůj přítel truhlář také přece se dřevem nebojoval. Miloval ho, a proto vyráběl krásné věci." Zamyslela jsem se. Moje matka do dřeva sekala, snažila se z něj s pomocí kladiva udělat , co chtěla. Jiný přístup by považovala za zbabělost.

 

Olivie ve mně probudila nepředvídaný zájem o dospělou Astrid. Stane se ze mě skutečně fascinující hvězda vlastního kouzelného jeviště? Ray ve mně krásu našel. S Oliviinou pomocí jsem ji mohla vlastnit, utvářet ji, využívat a pracovat s ní tak, jako umělec pracuje s barvou či s jazykem.

 

"Takhle si představuju ideální život," prohlásila a povzdechla si. "Co říkáš? jako odpočinek nad dobrým jídlem. Bohužel většina lidí pro to nemá talent. Hned jak s něčím začnou, už chtějí být hotovi a pustit se zase do něčeho jiného.

 

"Ty tak rychle rosteš," zašeptala mi do ucha. "Těší mě, že jsem tě poznala právě teď. Za rok za dva už by to vypadalo docela jinak." "Jak jinak?" nechápala jsem. " O tvém osudu by již bylo rozhodnuto," odvětila. "Teď si ještě můžeš zvolit z tisíců cest."

 

"Jak to tvá matka vůbec vydrží? Musí být hrozně statečná." "Zpravidla se duchem nepřítomná toulá v myšlenkách docela jinde," vysvětlovala jsem. "To obdivuju." Claire pohladila hrnek, jako by se jednalo o tvář dítěte. "Kéž bych dokázala totéž." Já ji však milovala právě proto, že se tak nechovala, proto, že neuměla věci kolem sebe ignorovat. Možná se jí naopak vše dotýkalo až příliš, ale já si toho cenila více než lhostejnosti. Nepřetvářela si skutečnost k obrazu svému a nevymýšlela si u všeho dobré konce.

 

Ted už se ozýval pouze pláč. Brečela jako dítě, vzlykala, škytala a teklo jí z nosu. A pak Ronův chlácholivý hlas. Dokázala jsem si představit, jak ji bere do náruče, přitiskne k hrudi a pohladí po vlasech. Věděla jsem, že se jeho laskání poddá, pak se s ním pomiluje a nakonec usne v domnění, že je na ni moc hodný a že ji přece jen musí milovat. A že se vše zas spraví. Takhle to probíhalo pokaždé, nejdříve jí ublížil a vzápětí to zase napravil. Nenáviděla jsem ho. Vrátil se na chvilku domů, aby ji rozrušil, a hned opět mizel pryč.

 

 

Obrazek

 

Ted se tedy má matka konečně setkala s ženou, u níž jsem bydlela a kterou jsem milovala tolik, že jsem o ní nic neprozradila. Viděla její něžný šarm, citlivá dětská ústa, obličej jako srdíčko, hebký krk, čerstvě ostříhané vlasy. Claire se usmála úlevou, že matka učinila první gesto. Vůbec nerozuměla používání jedů.

 

"Dcera říkala, že jste herečka." Claire točila nervózně snubním prstýnkem. "Abych se vám přiznala, vůbec se mi nedaří. Poslední roli jsem tak pokazila, že už se asi k této práci nikdy nevrátím.." Proč proboha pořád mluvila pravdu? Měla jsem jí vysvětlit, že některým lidem se prostě lhát musí. Matka se instinktivně ponořila do trhliny, kterou našla v Claiřině životě, jako horolezec hledá naslepo chyty ve stěně útesu. "Nervy?" otázala se vlídně. Claire se k ní naklonila v dychtivé touze po důvěrnosti. "Hotová tragédie," zahájila a vzápětí jí dopodrobna celý ten strašný den vylíčila. Nad námi vířily a stahovaly se zlověstné mraky. Dělalo se mi z toho špatně. Claire se přece bála tolika věcí, i do moře vstupovala jen po stehna, tak proč ted necítí žádné nebezpečí? Matčin vlídný úsměv. Pozor Claire, vlny se bouří!

 

Sledovaly jsme s matkou, jak odchází, její dlouhé nohy v matově hnědých silonkách, její tiché pohyby. Matka jí vzala všechnu energii, všechen šarm. Vysušila ji podobně jako Číňané, když otevřou lebku živé opici a vyjedí z ní mozek lžící. "Cos jí prosím tě napovídala?" Matka složila ruce za hlavou a zívla si jako zhýčkaná kočka. "Doslechla jsem se, že má problémy s manželem, " usmála se spokojeně a začala se šimrat blonďatými vlasy na předloktí.

 

 

Obrazek

 

Bolestně jsem si uvědomovala, že jsem právě ztratila jediného člověka, kterému na mně záleželo. Matce? Kdepak, ta mě chtěla jen vlastnit. Domnívala se, že když se jí podaří zničit Claire, opět si mne připoutá a bude mě jako dřív terorizovat. 

 

Pomyslela jsem na Yvonne vedle v pokoji, jak spí s palcem v puse, stočená kolem svého dítěte. Chlubila  ses, že ji také poznáváš. Ba ne, mami, neviděla bys ji, ani kdysbys v té místnosti stála celou noc. Všimla by sis pouze jejího vytrhaného obočí,  špatných zubů a brakových knih s omdlévajícími ženami na obálce. Nikdy bys neocenila její dobrotu ani bys nepochopila její touhu někomu patřit. Povýšeně bys ji odsoudila, ale nikdy bys k ní doopravdy nepronikla. Věci kolem sebe jsi odjakživa považovala za surový materiál vhodný k vytváření tvých vlastních příběhů. Skutečnosti ti však unikaly. I krásné kytarové sólo zvenku bys proměnila ve svou egoistickou báseň.

 

Obrazek

 

Představila jsem si, jak ted vybraný student pronáší slavnostní řeč a z úst mu plynou samé lži o vzrušující budoucnosti, která nás čeká. Kéž by se tak místo toho postavil na stupínek a po pravdě zahájil: Polovina z vás dospěla v tomto okamžiku na vrchol svého života. Vždyť se kolem sebe rozhlédněte - odsud budete již jen klesat. Pár snad ještě poskočí o kus dál, najde si stálé zaměstnání, navštíví Havaj či se přestěhuje do Phoenixu v Arizoně, ale kolik z těchto patnácti set lidí vytvoří něco skutečně hodnotného? Kdo napíše divadelní hru, namaluje obraz, který bude viset v galerii, či objeví lék na opary? Dva, možná tři. A kolik z vás nalezne opravdovou lásku? Také tak. A osvícení? Sotva jeden. Zbytek z vás se bude neustále uchylovat ke kompromisům, hledat výmluvy, svádět své nezdary na okolí, přičemž mu to vše bude tížit srdce jako kámen.

 

 

 Všechny mé matky. Jako sudičky v pohádce mne zahrnuly dary, které mi zůstaly navždy. Oliviina štědrost, její zkušenost s muži. Claiřina jemnost a upřímnost. Bez Marvel bych nikdy nepronikla do typické americké rodiny, bez Niky bych možná nepoznala opravdový smích. A Yvonne, ty jsi snad nakonec nejlépe splnila roli skutečné mámy, která nežila za mřížemi, ale kdesi uvnitř, ve mně. Rena mi ukradla mou hrdost, ale za to mě naučila zachraňovat vyhozené věci, sbírat harampádí, upravovat ho a znovu prodávat. Všechny mi něco zanechaly, jejich ruce mne formovaly, lhostejně či s láskou, na tom nezáleželo. Amelia Ramosová, ta svině, mne přiměla se hájit a tlouci o mříže, dokud jsem si nevybojovala, co jsem potřebovala. Starr se mne pokusila zabít, ale také mi koupila první boty na podpatku a ukázala mi cestu k Bohu. Jak bych ho bez ní později mohla zavrhnout?

 

 

 

"Lituješ někdy toho cos provedla?" Podívala se na mne s výrazem hořkým jako noční stín. "Drahá Astrid, copak nevíš, že člověk nikdy nepřestává svých činů litovat a pořád hledá začátek onoho sledu událostí, který nakonec vyústil v dané neštěstí? Netuší, zda litovat celého toho osudného řetězce i s mezerami či každého článku zvlášť, jako by se daly od sebe oddělit. Tímhle jsem se dřív trápila víc, než si dokážeš představit."

Pak ke mně matka přistoupila, objala mne a položila si tvář na moje vlasy. Ucítila jsem vůni fialek. "Dala bych cokoli za to, kdyby ses dokázala vráti alespoň zpola zpět," zašeptala mi do ucha a něžně mne pohladila po vlasech. Náhle mi bylo jasné, že jsem toužila právě po tomto vyznání. Jako by se najednou přestala zeměkoule otáčet.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

reklama

(Alžběta, 16. 6. 2008 12:18)

Dnes skončil zkušební provoz mých stránek, po kterém si můžu vybrat, jestli chci stránky provozovat zdarma, nekomerčně (za poplatek), nebo komerčně (za ještě větší poplatek) A jelikož chci stránky zdarma, budou se tady pořád objevovat nějaké reklamy. :-)

Bílý oleandr

(Magor, 16. 6. 2008 8:26)

Alžběto, je to perfektní knížka a moc se mně líbí ten odkaz, kda je možno si přečíst obsah knihy.Krásně to doplňuje vybrané úryvky.A ten obrazový doprovod skutečně nemá chybu....Jen mě překvapilo, že na rozdíl od mé poslední "návštěvy" se ti na stránce objevuje i reklama!Náhoda, nebo záměr?