Milan Füst: Miloval jsem svou ženu
Marně se pokouší namluvit mi bůhvico, láska ženu obestírá leskem jako sláva.
***
Teď opravdu nevím, jestli i jiní znají pocit, kolik důvěrnosti se může mezi milenci skrývat v mlčení. Jen si to představte, žena klidně vyšívá, on listuje v časopisech, sebejistě, jako by chtěl říct: vím, že mě miluješ, ty víš, že já tebe taky, a to nám oběma stačí. Snadno pochopíte, jak na mě to ticho působilo, když vám řeknu, že se mi ještě po létech v Jižní Americe, když jsem si na ně vzpoměl, hrnula krev do hlavy. Měl jsem rudo před očima, neboť jsem před sebou uviděl svou ženu, jak zvedá krásnou hlavu od šití, jako by se z říše snů vracela do skutečnosti jen proto, aby se mohla podívat na svého přítele, ani snad ne na jeho tvář, jen na jeho kostkovaný oblek nebo na jeho ruku - i to jí postačí. A jako by tím načerpala novou sílu, klidně překousla nit a dala se znovu do práce.
***
O tom teď chci hovořit. Že jsme bezbarví a nevrlí. Dobromyslný, ale tvrdý národ. Ani smát se pořádně neumíme. A v tom to právě vězí. Francouzi, ti ano. Jako chladivý potůček, když na něj zasvítí slunce - tak krutě a šťastně. Cožpak může člověk, který ve všem hledá jen povinnost a logiku a chce svět - tu nepochopitelnou a neproniknutelnou tkaninu - pochopit pouhým rozumem, být jiný než neslaný nemastný?
***
Ležela schoulená na růžové pohovce, v modrém pyžámku, uprostřed hromady knih a ohryzků, jako by také proflámovala noc. A jak říkám, ležela tam jako klubíčko, modrý smotek vlny, který pocuchaly kočky. "Tohle že je všechno?" ptal jsem se sám sebe. "Tohle že miluji?" A nestačil jsem se po všech těch nádherách dnešní noci divit, že tuhle ženu miluji. A přitom jsem měl srdce jako z olova - důkaz, že se marně honím za dobrodružstvím a že má miss Bortonová pravdu, když tvrdí, že se toho bezvýznamného drobečka už nikdy nedokážu zříci.
***
Nevýslovně jsem trpěl. Nikdy jsem se nestaral o to, jak ostatní lidé žijí, nesledoval jejich poměry, teď zato tím víc. Na nic jiného jsem se nedokázal soustředit. Někdy jsem si při pohledu na cizí samotářskou tvář klidně řekl: To je klamaný manžel! Nebo se mi zase stalo, že mladý dělník v autobuse povídal kamarádovi: "Vraž jí pár facek!" Oči mu jen svítily: "Ubal ji pořádnou!" radil mu zarputile. Jen jestli to bude platné, chlapci, byl bych jim rád a z uprímného srdce pošeptal. Dát jí pár facek, protože tě nemá ráda, nebo alespoň ne dost ráda? Nebo že má ráda i jiné? Čeho tím dosáhneš? To ji chceš získat násilím, nebo co?
***
Ať prý tolik nehloubám. No dobře, nebudu tedy hloubat. Hloubání a přemýšlení, ty dva pojmy bychom neměli zaměňovat. Nejsou totiž totožné, ba jeden znamená pravý opak druhého. To prý každý ví. S jedním to můžeme někam dotáhnout, kdežto druhý nás mate. Vždyť podstatu věcí falšuje. To prý je taky známá věc. Co dělá hloubavý člověk? Na všechno se dívá až přespříliš zblízka. Může mít potom k věcem odstup, přirozený odstup? Není to, jako by se někdo pokoušek zkoumat zvětšovacím sklem nejdrobnější, nejmenší částice tohoto světa, všechny jeho podrobnosti?
***
Najednou jsem nastražil uši, jak začal meditovat o žárlivosti. Nazýval jí křečí, duševní křečí, jejíž původ nutno hledat také v hloubání. "Cožpak vůbec existuje nějaká věrnost?" To už jsem překvapením zvedl hlavu. "Jak že to říkáš, drahý příteli?" Jako by mu najednou do žil vhrkla vřelá krev:"A co když někdo není věrný, co pak?" "Jak to, co pak?" "Kdo není věrný, nemůže být tedy ani milý, ani krásný, ani hodný, člověk už ho nemůže mít rád?""Jak to, krásný a hodný? Cožpak může být hodný, kdo je zlý? Copak může být člověk najednou dvojaký?" "O tom zrovna přece mluvím," prohlásil pohrdavě. "Ty jsi ještě neviděl takovou ženu? Nikdy jsi ještě takovou ženu nemiloval? Protože měla manžela, nebyla už milá, byla protivná, hnusná, ani podívat ses na ní nemohl?" "Ke mně byla milá." "A k manželovi asi taky. Samozřejmě, přirozeně. Jenže tys tenkrát ještě nebyl tak choulostivý, co? Milenci přece nikdy nebývají tak choulostiví, to je známá věc, ti nesypou mouku na práh! Cožpak není možné, aby podváděla milence s vlastním manželem, když i jeho má ráda? Ale k čemu o tom dumat? Jen by jste konečně měli i vy vzít na vědomí, že je tomu tak. Že dokážeme milovat víc než jednoho najednou." "Existuje naprosto dokonalá bytost? To mi pověz... Mouka, mouka!" pitvořil se. "Proč nežárlíš taky na cigaretu, kterou kouří, proč ne na její minulost nebo na slunce, které jí zahřívá kůži, až se chvěje rozkoší? Ano rozkoší, i to je třeba si uvědomit, příteli. Nebo si snad myslíš, že ženy nemají fantazii?"
"No tak," řekl jsem, "co mi to vlastně chceš namluvit? Že ji mám milovat i s milencem nebo co? Že mohu zamhouřit oči? - Co vlastně ode mne chceš, pro rány boží?" "Ano, tohle ti radím. Jestli ti za to stojí, je tohle má rada." "Abych přimhouřil oči?" "Ano" "Vždyť já jsem ani dosud nedělal nic jiného, namouduši!" "A děláš to i teď." "Možná," řekl jsem, "Jenže já už nechci, víš?" "Chceš, teď taky chceš. A jestli nechceš, tak chtěj. Ostatně člověk nemusí všechno vědět, není k tomu stvořený." "A k čemu je stvořený? Což by mnou právě ona nejvíc nepohrdala, kdybych dělal, že jsem slepý?" "No dobře, dělej jak rozumíš," řekl mírně. "Jenom bych ti rád připoměl toho mužského s revolverem, co jsi tu nedávno viděl..." "Ano, ano, myslím na něho víc než dost..." "A byl ti přece tak protivný." "To byl. Ale teď už je to něco jiného. Řekni mi prosím tě, proč už k němu pociťuji sympatii? A proč si tak často říkám, bodejž bych byl dospěl tam, kam on..." "Copak ses zbláznil?" otázal se mě Gregory Sanders. "Zbláznil" odpověděl jsem. "Já jsem totiž na všelicos přišel, zatímco jsi mě poučoval. Přišel jsem na to, že nemám na vybranou, ať dělám co dělám, stejně mi už nic jiného nezbývá..." "Nic než vraždit?" vykřikl Gregory Sanders. "Nebo se aspoň odporoučet sám. Už toho všeho mám zrovna dost. Stejně nebudu mít klid, nebudu mít chvilku odpočinku, dokud si nebudu moci říct: je konec. Ano, konec všemu. Konec životu." Přtom mi vyhrkly z očí kapky rosy. Zdá se, že to starý pán zpozoroval. "Ty tedy ani tak ani onak nechceš to, co tolik miluješ?" zeptal se tiše. A pak se zabral do podobenství:
"Koukej, máš zámek. Ten přece zůstává zámkem, i když má nějakou tu chybu, nebo ne? Není to snad už zámek, není už tvůj? Řekněme, že má chatrnou střechu, nebo - co já vím - jiné nedostatky. O jé, já takové špatné hospodáře znám, mrzí mě jenom, že ani ty nejsi jiný, že jsi nesnášenlivý a potrhlý! K čemu ti je dobré, že je něco bez chyby, když s tím neumíš zacházet? Ó já vás znám, já dávno vím, co jste zač. Stačí sebemenší nedostatek, a vy hned: všechno podpálit..." A díval se na mě tak smutně, tak hrozně smutně, jako by chtěl říci: Máš to marné hochu, já ti stejně nemůžu pomoct.
***
Rádi sníme o lidech, které jsme sotva znali, a představujeme si věci, jejichž naplnění nám osud odepřel.
***
Vždyť ve zkaženosti se skrývá i zarážející prostota, jestlipak na to už někdo pomyslel? Jak přirozená věc je hřích, a jak podmaňující má už proto moc? Stejně jako naše sny. Což se tedy ve zkaženosti neskrývá i prostota a nevinnost? Když tak pevně zapustila kořeny do lidského srdce.
***
tohle už se nedalo vydržet! A potom o půl třetí ráno přišla. Teď nevím, znají li i ostatní lidé ten pocit. Člověk na někoho čeká a čeká, tisíckrát si ho představuje, a když se potom objeví, nechce ho už ani vidět. Tak velice nechce, že je mu na umření.
***
Člověk si z ničeho nemá nic dělat, má být bezstarostný a nepředpojatý, a to nejvíc vůči těm, které má rád. Tak vida, tomu bych se teď měl naučit, kdybych se ještě jednou rozhodl s někým žít.
***
Vždyť - co je vlastně štěstí? Pravděpodobně jakýsi druh rekonvalescence. Trochu světla po záplavě mlhy a šera. Trochu čistoty po zmatcích.
***
V mládí krášlí člověka i jeho nedostatky. My sice dokonalost obdivujeme, ale chyby milujeme, to je známá věc.
***
A přece i když se mezi námi časem vytvořila taková hráz, na mém poměru k ní se nic nezměnilo. Zůstala v jakémsi začarovaném nebo zmrazeném klidu v sousedství mého srdce, jako by se zdržovala ve vedlejším pokoji, kam mohu kdykoliv vkročit, kde ji kdykoliv najdu hluboce ztichlou, zabranou do těch jejích podivných knih.Teprve teď po tolika letech se ukázalo, jak to je, snad protože jsem se tolik snažil na ni nemyslet. Co bych za to dal, kdybych teď mohl jít domů jako kdysi. Nikam jinam bych nešel, jen domů...
***
Marně se soužíš. Představ si svůj život takto: měl jsi zálusk na paštiku, a dostal jsi čokoládu. Pravda, čokoláda taky není špatná, ale dívej se i na všechno ostatní ze stejného úhlu - místo veselé Julinky ti byla přisouzena zádumčivá Kateřina, místo blaživého klidu neklidný oheň, senzace a hlučný ryk. Místo píšťalky buben, místo francouzské růžičky italská bazalka. A ty se divíš, že v životě nenacházíš své místo? Když všechno není tak jak sis to přál? Netvrdím, že Julinka je nejhezčí na světě, že ovčácká píšťalka je to nejpěknější, co si lze představit.... Jenže zrovna po nich jsi toužil! A přitom - jen to přiznej - je s nimi pěkné trápení, jako se vším, čemu říkáme láska pozemská, po čem prahneme a vzdycháme. To je svatá pravda, jen proboha nezapomínej, právě to že tvé srdce chtělo, to že ti tvá touha přes jícen pekla ukazovala, čili: tam byl tvůj vytoužený cíl, hlavo skopová! A obrátíš li se jinam, půjdeš li jiným směrem, nestěžuj si! Napravo je to, co jsi chtěl, ty jdeš doleva, jak tedy chceš potom dojít ke štěstí, člověče?
***