Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stephen King: Svědectví

8. 9. 2008

Strhující 900-stránková kniha o apokalypse, která vyhladí 99 procent obyvatel světa. Neznám žádné jiné knížky od Kinga, tahle mě ale přesvědčila, že je to opravdu skvělý vypravěč. Především se mi líbí, jak mistrně vykreslil postavy, jejich vnitřní vývoj a proměnu. Děj samotný je napínavý a až z něj mrazí v zádech. Představa světa po vymření téměř všech jeho obyvatel je strašná. V následném chaosu, zhroucení všech pravidel a struktur, které do té doby platily, mají lidi možnost se rozhodnout, jak budou jednat dál. Jestli se nechají ovládnout zlem a temnou stránkou své osobnosti, nebo jestli zvítězí dobro a vznikne společnost možná lepší než ta předchozí. Jenomže zlo se zcela porazit nedá a je děsivé jak hlavně ti, co byli  v životě ochuzení o dobro a lásku, nejsnadněji zlu podléhají. Tento román je o boji dobra se zlem, jsou  v něm symboly a podobenství a taky nadpřirozeno a to všechno se mi líbí, bohužel musím říct, že jsem byla hodně zklamána závěrečnou scénou s trestající rukou boží. Tohle bylo na mě moc, nesedělo mi to tam (hlavně po brilantním vyprávění na předchozích stránkách), přála bych si jíný konec a hlavně jiný osud několika mých nejoblíbenějších postav. Přesto je to skvělá knížka a zanechala na mně hluboký dojem.

***

V Larrym bylo cosi tvrdého. Jeho otec byl slaboch a ona v srdci věděla, že to ho vlastně přivedlo do hrobu. Takže komu mohl Larry děkovat za tvrdou strunu v sobě? Nebo koho vinit? Slzy nemohly změnit ten kamenný pruh v povaze, tak jako letní bouřka nedokáže změnit tvar skály. Na něco je tvrdost dobrá - ale Larry na to ještě nepřišel. Je přesně to, co říkala: starý dobrý Larry. Jen tak kamsi jde, nepřemýšlí, dostává lidi - včetně sebe - do malérů, a když se maléry stanou vážnými, opře se o svou tvrdou strunu a vyháčkuje se. A ostatní? Nechal by je utonout nebo plavat, jak by dovedli. Skál je tvrdá a v jeho povaze je tvrdost, ale on ji ještě používá destruktivně. Nikdy ten tvrdý kousek uvnitř sebe nenaostřil v čepel, aby mohl lidi zraňovat, a to už něco znamenalo, ale když to potřebuje, používá to pořád jako dítě - jako obušek, kterým se vytluče z pastí, které si sám připravil. Jednou si říkala, že se Larry změní, změnila se ona, u něj k tomu teprve dojde. Ale před ní neseděl chlapec, byl to dospělý muž a ona se bála, že dny změn - hlubokých a zásadních, kterým její kněz říkal změny duše, ne srdce - už jsou za ním. Myslela si také, že v Larrym je dobro, velké dobro. Bylo tam, ale teď by ho dostala ven jen nějaká velká katastrofa. Jenomže žádná katastrofa se nekonala, jen její syn vzlykal.

***

Frannin otec matce už neodporoval. Ne hlasitě. To kvůli jejímu sžíravému jazyku. Jednou Frannie řekl, že když se hádali, přestávala se matka čas od času ovládat. A když se přestala ovládat, dokázala říkat věci, jimiž toho druhého zranila, a na omluvu myslívala příliš pozdě - když už rána zela příliš hluboko. Frannie si myslela, že otec si po mnoho let musel vybírat ze dvou možností: vydržet v opozici a rozvést se, nebo kapitulovat. Vybral si tu druhou - ale po svém.

***

"Vezmeš si ho? " "Myslím, že to nedokážu. Přestala jsem ho milovat a vlastně ani nevím, jestli jsem ho vůbec kdy milovala." "Kvůli dítěti?" "Ne, kvůli dítěti ne. Asi by se to stalo stejně. Jesse je... Je slabý," řekla. "Líp to vysvětlit neumím." "Ty mu vůbec nevěříš - že by ti s ním mohlo být dobře, že ne, Frannie?" "Ne," řekla a pomyslela si, že otec se tomu dostal na kloub lépe, než se to kdy povedlo jí.

***

Stu cítil, že je důležité před tímto mužem skrýt strach.  Denninger vypadal a jednal jako někdo, kdo dokáže terorizovat své okolí, nadřízeným ale líže zadek, dokud se neblyští jako zrcadlo. Když si takový člověk myslí, že ruka s bičem je vaše, udělá cokoliv. Když ve vás ale vycítí strach, je všechno při starém.

***

Stál tam, díval se na ty věci, pak vzal novou tubu zubní pasty a držel ji v ruce. Žádné "Milý", žádné "S láskou máma". Jen nový kartáček na zuby, nová pasta na zuby, nová lahvička kolínské. Pomyslel si, že opravdová láska je někdy právě tak tichá jako slepá.

***

V 1. třídě dostala do žákovské poznámku za chování a samozřejmě o ní musela s matkou mluvit právě v salónu. V devítce byla  3x poškole za psaníčka, a i  o tom s matkou diskutovala v salónu. Právě tady mluvily o Franniných plánech, které tu byly nedomyšlené a nicotné, právě tady mluvily o Franniných nadějích, které se tu stávaly povrchními a bezcennými, to tady se bavily o Franniných stížnostech, které se tu stávaly neoprávněnými - nemluvě o tom, že byly uplakané, ukňourané a nevděčné.

***

Holka, svět je dennodenní drama. Milujeme svůj život a tak hledáme maják, který by nás provedl do zítřka.

***

Byla si najednou jistá, že zprávy budou zlé. Je to koláč, řekla si. Zodpovědnost je koláč. Něco ze zodpovědnosti přichází se vší tou dobročinností, které se člověk dopouští, jenže pokud si myslíš, že si nemusíš uříznout velký, šťavnatý, bolavý kus, tak si lžeš do kapsy. A každý ten kus musíš sežvýkat.

***

Nejhorší je být sám. Osamělý. Banální, ale pravdivé.

***

Jasně, jde o tu dívku. Zvykl si na myšlenku, že mu patří. No, některé dívky někomu patřit můžou a jiné zase ne. Tahle vypadá, že patří do té druhé kategorie.

***

Nikdo neumí říct, co se děje na cestě mezi osobou, kterou jsi byl a osobou, kterou jsi teď. Nikdo nezmapuje tu smutnou a osamělou pouť peklem. Prostě... se dostaneš na druhou stranu. Nebo ne.

***

"Larry je člověk, který nalezl sám sebe poměrně pozdě," řekl Soudce a odkašlal si. "Tedy, alespoň mi tak připadá. Lidé, kteří se naleznou pozdě, si nejsou nikdy jistí. Jsou přesně tím, co učebnice popisují jako dobré občany, oddaní, ale ne fanatičtí, respektují skutečnosti, dané situací, ale nikdy se jim nepoddávají, není jim milé vůdčí postavení, ale zřídkakdy dokáží odmítnout zodpovědnost, je-li jim nabídnuta... nebo z ní těžit. V demokracii to jsou ti nejlepší vůdci, protože není pravděpodobné, že by se zamilovali do moci. Právě naopak. A když se stane něco zlého... člověk jako Larry hledá vinu v sobě. Lidé, které učebnice idealizují, zřídka končí dobře.

***

Na Larrym je toho daleko víc než jenom to, že byl lepší než nic nebo nikdo - byl jako ta optická iluze, kdy voda vypadá mělce, ale když do ní ponoříte ruku, máte ji náhle mokrou až po rameno.

***

Byla chvíle, hodina nebo jen okamžik, kdy přemítal o tom, že nenávist zavrhne. To náhlé poznání na něj zapůsobilo jako když na slimáka vychrstneš kyblík studené vody a z něj se místo roztaženého, měkkého a slizkého organismu stane malá tuhá kulička. V tom časovém úseku věděl, že by se mohl změnit v nového člověka, čerstvého Harolda Laudera, vyšlechtěného z toho starého díky razantně zasahujícímu skalpelu epidemie superchřipky. Cítil ostřeji než kdokoliv jiný, že o tom celá Boulderská Svobodná zóna je. Lidé nejsou stejní jako předtím. Tahle malá městská komunita je jiná než kterákoliv americká komunita před epidemií. Oni to nevidí, protože na rozdíl od něj nejsou vně toho všeho. Muži a ženy spolu žijí bez viditelné touhy po znovunastolení institutu manželství. Celé skupiny lidí spolu přebývají v malých subkomunitách jako v komunách. Nejsou tu velké rozbroje. Zdá se, že všichni spolu vycházejí. Sám Boulder je vyšlechtěnou komunitou, tabula tak rasa, že ani nevnímá vlastní novou, zvláštní krásu.

Harold ji vnímal a nenáviděl.

Daleko za horami je jiné vyšlechtěné stvoření. Vyšlechtěné z temné zhoubnosti, jediná divoká buňka, vyňatá z umírajícího těla staré politiky, osamělý zástupce rakoviny, která žrala starou společnost zaživa. Jediná buňka, ale už se začala reprodukovat a plodit další divoké buňky. Pro společnost to bude znamenat starý boj, pokus zdravé tkáně odrazit zhoubný vpád. Ale před každou jednou buňkou stojí stará, stará otázka, ta, která se vrací až do Rajské zahrady - sníš jablko, nebo ho necháš být? Tam, na západě, už jedí jablečné koláče a pijí jablečný mošt. Jsou tam asasinové Edenu, temní kopiníci.

A on sám, postaven před vědomí, že může přijmout skutečnost, tu novou příležitost odmítl. Uchopit ji by bylo jako zabít sám sebe. Proti tomu se vzpouzely přízraky všeho ponížení, které kdy zažil. Jeho zavražděné sny a ambice se probouzely do svého tajemného života a ptaly se, jestli na ně může tak snadno zapomenout. V nové Svobodné společnosti mohl být jen Haroldem Lauderem. Tam mohl být princem.

Zhouba jej zachvátila.

***

Dlouho nemohla usnout a myslela na to, že teplo může přijít jen s ohněm - Prométheovi kvůli tomu vydloubli oči - a že láska je vždy splacena krví. A náhle se v ní rozprostřela podivná jistota, ochromující jako plíživá anestézie, že se nakonec budou brodit v krvi. Díky té myšlence si v ochranitelském gestu sevřela břicho a poprvé po týdnech myslela na svůj sen, na temného muže se šklebem ... a kákem z ramínka na šaty.

***

"Pro Boha svatého Larry, buď dospělý! Vypěstuj si trochu pokrytectví. Není to nic pěkného, ale je nezbytné, abys ho ve vhodných dávkách používal na své pochybnosti! Pro duši je to něco jako ochranný faktor v opalovacím krému. Ovládat můžeš pouze vlastní duši a i to občas zpochybní nějaký vyčůraný psycholog. Buď dospělý! Lucy je dobrá žena. Brát na sebe zodpovědnost za víc než za její a vlastní duši  je příliš velké břímě a velká břemena jsou jedním z nejoblíbenějších lidských způsobů, jak si koledovat o neštěstí."

***

Ležel ve stínu veliké skály a díval se, jak obloha temní. Začaly vykukovat hvězdy. Vzpoměl si na bramborové chipsy a litoval, že žádné nemá. Až se dostane do Zóny - pokud tam dojde - bude jich mít, kolik si bude přát. Přecpe se jimi. A bude se slunit v přízni svých přátel. To mu ve Vegas chybělo, pomyslel si - prostě láska. Byli to příjemní lidé a tak vůbec, ale moc lásky mezi nimi nebylo. Protože se hodně báli. Lásce se na místě, kde je strach, moc nedaří, jako se nedaří rostlinám na tmavých místech. Ve tmě se daří jen houbám a muchomůrkám, to ví i on, svatá dobroto, ano.

***

Kůži měl spálenou, sloupanou, spálenou, opět sloupanou - a nakonec nebyla opálená, ale začernalá. Byl živým důkazem toho, že člověk na sebe nakonec vezme tu podobu, která odpovídá jeho duši. Popeláč vypadal, jako by ho někdo polil petrolejem a škrtl sirkou. Modrá barva se mu z očí vytratila a zůstal v nich jenom žár pouště. Dívat se do nich bylo jako dívat se do podivných děr ve vesmíru.

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Moc hezké

(Karinga, 22. 10. 2012 19:28)

Taky si vypisuji úryvky z Kingovek, stojí to za to :) Ze Svědectví zatím žádné výpisky nemám a souhlasím, že ta o popeláčovi je jedna z nejlepších