Terry Pratchett: (2) Lehké fantastično
Ještě o kus dál v témže pralese prodělával jakýsi mladý šaman jednu z nejzákladnějších částí svého výcviku. Snědl kus posvátné muchomůrky, vykouřil několik omamných oddenků a opatrně si nasypal a naprášil výtrusy tajemné houby do všech tělních otvorů. Teď seděl na zkřížených nohou pod velkou borovicí a pokoušel se soustředit tak, aby se dostal do kontaktu s tajemnými a úžasnými záhadami v srdci Bytí, ale hlavně na to, aby si zastavil hlavu, která se mu bláznivě točila a chystala se mu odšroubovat a odletět z ramen.
Před očima se mu roztočily modré čtyřstranné trojúhelníky. Občas se usmál vědoucím úsměvem, aniž bylo čemu, a pronesl nějaké moudré slovo jako „Oh!“ nebo „Ahá!“
Pak se něco pohnulo ve vzduchu a stalo se něco, co později popsal slovy „bylo to zrovna jako výbuch, jenže pozpátku, jasný?“ a na místě, kde předtím nebylo vůbec nic, ležela velká a otlučená dřevěná bedna.
Těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stov¬ky malých nožiček, neohrabaně se obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopitelně neměla obličej, ale i ve svém mykologickém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit je¬den klíčový otvor a několik děr po sucích.
K šamanově nesmírné úlevě truhlice po chvilce jakoby dřevěně pokrčila rameny a cvalem vyrazila mezí stromy.
S nadlidským úsilím si šaman v paměti vyvolal sled operací potřebných k tomu, aby se postavil, podařilo se mu dokonce udělat několik jednoduchých kroků, ale pak se podíval dolů a vzdal to, protože propadl dojmu, že mu došly nohy.
Mrakoplaš zatím našel nějakou pěšinu. Byla hodně křivolaká a byl by raději, kdyby byla dlážděná, ale z ne¬dostatku jiné zábavy se po ní přece jen vydal.
Několik stromů se pokusilo navázat s ním rozhovor, ale protože si byl Mrakoplaš skoro jist, že normální stromy se tak nechovají, ignoroval je.
Den pokročil. Všude bylo ticho a kolem se ozýval jen bzukot ošklivého bodavého hmyzu, občasné zapraskání suché větve a ševel stromů, které spolu polohlasem probí¬raly otázky víry a nepříjemností s veverkami. Mrakoplaš se začal cítit velice osaměle. Představil si sám sebe ztraceného v lesích, kde bude muset žít do smrti, bude spát na lůžku z listí a živit se bude... bude se živit... tím, co je v lese k jídlu. Asi stromy, pomyslel si, a ořechy a bobule. Měl by...
„Mrakoplaši!“
Okus dál se k němu po cestě blížil Dvoukvítek – úplně promočený, ale rozzářený radostí z nenadálého shledání. Kousek za ním klusalo Zavazadlo (předměty, vyrobené ze dřeva Myslícího hruškovníku, následují svého pána kam¬koliv, a proto se tohle dřevo často používalo na výrobu za¬vazadel zemřelých králů, kteří si tak chtěli pojistit, že zač¬nou život na onom světě v čistém prádle).
Mrakoplaš si povzdechl. Až do tohoto okamžiku si totiž namlouval, že dnes už ho nic horšího potkat nemůže.
***
Co zvláštního to v sobě Trémon má, že stačí, aby se objevil, a už byste ho nejraději kopli. Nebylo to tím, že byl tak ctižádostivý a krutý. Krutí lidé bývali hloupí a každý čaroděj věděl, jak kruté lidi využívat a jak využít cizí ctižádost.
Nebylo to ani tím, že byl krvežíznivý, posedlý touhou po moci a výjimečně zlý.Tyhle věci se u čarodějů nepočítaly ke špatným vlastnostem.
Nebylo to ani tím, že by byl výjimečně chytrý. Každý mág se považoval za nejchytřejšího široko daleko, hlavu pomazanou a děda Vševěda v jednom.
Nebylo to ani tím, že by měl zvláštní kouzlo osobnosti. Každý z mágů poznal charisma okamžitě a Trémon měl charisma čerstvě snešeného kachního vejce.
Snad to bylo právě tím... Nebyl ani dobrý, ani zlý, ani krutý nebo výjimečný jakýmkoliv způsobem, snad s výjimkou jediné věci, pozvedl šeď a bezvýraznost na úroveň jemného umění a vypěstoval si mysl, která byla beznadějná, nemilosrdná a logická jako úbočí pekla.
Jedna věc byla zvláštní. Přítomní mágové se v životě setkali s bezpočtem stvoření plivajících oheň, s obludami s tygřími drápy a netopýřími křídly a bez jediného mrknutí se jim postavili v samotě magického osmiúhelníku. Ani jeden z nich však nikdy v životě nezažil tak tísnivý a nepříjemný pocit, jaký ucítili, když do pracovny vstoupil Trémon.
***
Na kamenném poloostrově se rozprostírala zahrada s malým sadem a zeleninovou zahradou a uprostřed stál nevelký černý domek. Mrakoplaš tak nějak předpokládal, že zahrada na útesu bude plná mrtvých květin, ale ta byla ve skutečnosti velmi pečlivě udržovaná a na první pohled bylo vidět, že ten, kdo se o ni stará, má oko pro soulad barev, pokud máte rádi kombinaci temně rudé, bílé a černé. Vzduch byl provoněn vůní obrovských lilií.
Mrakoplaš se Zavazadlem v patách se opatrně kradl po cestičce vysypané drceným mramorem... přistoupil po špičkách ke dveřím, a opatrně je otevřel. Ústily do široké chodby, vydlážděné plochými kameny, která zahýbala do široké vstupní haly.
Ta hala... Mrakoplašovi nedělalo starosti jenom to, že hala byla mnohem větší než celý domek zvenku, to ne. Po tom, co poslední dobou zažil, by se vysmál každému, kdo by nevěřil, že se do pivního půllitru vejde litrovka vína. Nebyla to ani výzdoba, která byla v raně kryptoidním slohu a používala k vykreslení atmosféry množství černých závěsů.
Byly to ty hodiny. Obrovské hodiny vyplňující celý prostor mezi dvěma schodišti. Dřevěné schody ubíhaly velkými oblouky vlevo i vpravo vzhůru a byly zdobené bohatou figurální řezbou, představující scény a výjevy, se kterými by se mohl obyčejný člověk setkat jen po požití velké dávky něčeho silně ilegálního.
Hodiny měly dlouhé kyvadlo, které se ve velkých obloucích s hlasitým tiktak pomalu pohybovalo sem a tam. Při tom zvuku trnuly zuby, protože to byl takový ten urážlivý tikot, který dával nade vší pochybnost najevo, že každé "tik" a každé "tak" vám ukrajuje ze života další vteřinu. Ten zvuk vás zlomyslně upozorňoval, že někde, v jakýchsi pomyslných přesýpacích hodinách vám pod nohama vypadlo dalších pár zrnek písku.
Jistě je zbytečné zdůrazňovat, že spodní okraj půlměsícovitého závaží byl nabroušený jako nůž a ostrý jako břitva.
***
Cohenův hlas vyzařoval závist, nebo alespoň tolik závisti, kolik můžete bez zubů vyjádřit, což je sice stejné jako se zuby, ale zdaleka to nezní tak přesvědčivě.
"No to ši myšlím. Když tě bolí, tak je proště vytáhneš a necháš je, aby še š tím vyrovnaly šamy. Člověk může těm malým mrchám ukážat, žač je toho loket! To by še mi líbilo, nechat je, aby bolely šamy šebe!"
"Počkej," krotil ho Dvoukvítek. "To nejsou moje vlastní zuby, jenom mi patří."
"To ši štrkáš do pušy žuby, které patří někomu jinému?"
"Ne, to ne! Někdo je prostě vyrobil. Tam odkud pocházím, je nosí spousta lidí, je to -"
Dvoukvítkova přednáška o zubních protézách zůstala nedokončená, protože ho v té chvíli někdo praštil
***
Herrena se vrhla na Cohena, ten její ránu odrazil a zabručel, když mu celá paže zabrněla silou nárazu. Zbraně zvonily a Herrena musela vzápětí ustoupit, když ji Cohen jedním z promyšlených útoků málem připravil o ruku.
Herrenin meč najednou zazvonil, vyletěl jí velkým obloukem z ruky a zarazil se do prachu opodál.Se spokojeným zavrčením napřáhl Cohen meč k poslednímu úderu. Vtom se mu oči na vteřinu zkřížily u kořene nosu, z úst se mu vydralo bolestivé zaúpění a uprostřed pohybu jako by zkameněl.
Herrena na něj udiveně zírala. Naznačila opatrný pohyb ke svému meči, a když se nic nedělo, skočila po něm, potěžkala zbraň v ruce a vrhla se ke Cohenovi. Začala kolem něj kroužit v ostražitém postoji. Jediné, co se na něm hýbalo, však byly oči, kterýma ji sledoval.
"Už ho zase vzaly záda," zašeptal Dvoukvítek Mrakoplašovi. "Co budeme dělat?"
***
Komentáře
Přehled komentářů
Alžběto, sleduji, jak postupně narůstá část věnované "fantastičnu" a úplně mě dostal ten poslední odstavec....Cohena při souboji vezmou záda - situace absurdní jak některé scény jak z Chaplinova fimu, perfekt!
Komentář
(Magor, 5. 6. 2008 8:08)