Barva kouzel

(Tohle je okopírovaný text z téhle stránky http://www.discworld.cz/knihy/1-Barva_kouzel)

Zatím u Prokopnutého bubnu poslouchal Mrakoplaš s otevřenými ústy Dvoukvítkovu řeč.
„Takže jsem se rozhodl, že to musím vidět na vlastní oči,“ říkal právě ten mužík. „Osm roků jsem na to šetřil. Osm roků! Ale stálo to za každý půl-rhinu. No prosím a tady mne máte. V Ankh-Morporku! Myslím tím ve městě oslavovaném písněmi i příběhy! Chodím po ulicích, které poznaly krok Herika Bělomeče! Hrun Barbar, Bravd Střeďan a jeho věrný Lasička... Víte, je to přesně tak, jak jsem si to představoval.“
Mrakoplašova tvář se postupně měnila v masku fascinované hrůzy.
„Už jsem to prostě nemohl v Bes Pelargicu vydržet,“ pokračoval rozverně Dvoukvítek. „Celý den jsem seděl u psacího stolu, sčítal jsem sloupce čísel a jediné, co jsem měl před sebou, až na to budu mít roky, byla penze... a kde je v tom jaká romantika? Tak jsem si jednou pomyslel: Dvoukvítku, teď a nebo nikdy! Vždyť nemusíš ty pověsti jen poslouchat. Můžeš se tam vypravit. Skončil čas, kdy ses potuloval po přístavu a poslouchal námořnické historky. Dal jsem si dohromady tady ten slovník a zaplatil si cestu na nejbližší lodi, která plula na Hnědé ostrovy.“
„Nenajmul jste si žádný strážce?“ zamumlal Mrakoplaš.
„Ne. Proč? Copak mám s sebou něco, co by stálo za krádež?“
Mrakoplaš se rozkašlal. „Máte s sebou, ehm, zlato.“
„Ale to je sotva dva tisíce rhinu. To je stěží na živobytí na jeden nebo dva měsíce, tím myslím u nás doma. Tady by mi mohly vydržet o trochu déle, doufám.“
„Není náhodou rhinu jedna z těch velkých zlatých mincí?“ zeptal se maličko nesvůj Mrakoplaš.
„Ano.“ Dvoukvítek se na čaroděje starostlivě zadíval přes horní okraj svých podivných hledících čoček. „Budou mi dva tisíce stačit, co myslíte?“
„Grrr,“ zachrčel Mrakoplaš, „chtěl jsem říct, že jo, že budou stačit.“
„Výborně.“
„Hm. Je každý v Agateánské říši tak bohatý, jako vy?“
„Bohatý? Já? Můj dobrý muži, jakpak vás tahle hloupost napadla? Vždyť já jsem jen chudý úředník. Myslíte, že jsem hospodskému zaplatil příliš mnoho?“ dodal po krátkém zamyšlení Dvoukvítek.
„Hm. Mohl se spokojit s menší částkou,“ připustil Mrakoplaš.
„Aha. No aspoň mám poučení pro příště. Jak vidím, mám se hodně co učit. Dostal jsem takový nápad. Mrakoplaši, nechtěl byste ke mně vstoupit do služby jako... no... nevím, vyjádřilo by slovo ,průvodce’ správně to, co mám na mysli? Myslím, že bych si mohl dovolit platit vám jeden rhinu denně.“
Mrakoplaš otevřel ústa k odpovědi, ale zjistil, že se mu slova slepila v krku a ten chomáč odmítá vyjít na světlo světa, který se rychle mění v blázinec. Dvoukvítek se začervenal.
„Já jsem vás urazil,“ řekl omluvným tónem. „To byla velice netaktní nabídka, když člověk jedná s profesionálem, jako jste vy. Bezpochyby máte mnoho práce a plánů, ke kterým se chcete vrátit... vysoká magie, bezpochyby...“
„Ne,“ ozval se konečně Mrakoplaš slabým hlasem. „Alespoň ne v současnosti. Říkáte rhinu? Za den. Každý den?“
„No víte, myslím si, že za těchto okolností to mohu zvednout na jeden a půl rhinu za den. A samozřejmě všechny výdaje, které bude třeba platit v hotovosti.“
Čaroděj se držel jako hrdina. „To bude v pořádku,“ vypravil ze sebe. „Výborné.“
Dvoukvítek sáhl do svého váčku, vytáhl velký kulatý zlatý předmět, krátce se na něj podíval a pak ho vložil nazpět. Mrakoplaš si tu věc nestihl pořádně prohlédnout.
„Tak, a teď bych si rád odpočinul,“ prohlásil turista. „Byla to dlouhá plavba. Třeba by se vám hodilo vrátit se v poledne a mohli bychom se porozhlédnout po městě.“
„Samozřejmě.“
„Potom bych vás poprosil, abyste byl tak laskav a požádal hostinského, aby mě doprovodil do mého pokoje.“
Mrakoplaš to udělal a pozoroval, jak nervózní Broadman, který přiklusal odněkud zezadu, vede svého hosta po dřevěných schodech za barem nahoru. Po několika vteřinách se zvedlo i Zavazadlo, přeťapalo lokál a vydalo se z nimi.
Čaroděj upřel pohled do své dlaně, na které se mu blýskalo šest velkých zlatých mincí. Dvoukvítek trval na tom, že mu odměnu za první čtyři dny zaplatí předem.
Hugo pokýval hlavou a pokusil se o povzbudivý úsměv. Mrakoplaš na něj zavrčel.
Když byl Mrakoplaš ještě na fakultě, nikdy neměl zvláštní výsledky v předmětu věštby a předpovědí. Zato teď mu v hlavě oživly jakési dávno nepoužívané dráhy a okruhy a budoucnost viděl stejně jasně, jako by ji měl napsánu přímo na víčkách. Začala ho svědit záda mezi lopatkami. Uvědomoval si, že jediná rozumná věc, kterou mohl udělat, je koupit si koně. Bude to muset být hodně rychlý kůň, drahý a koupený pod rukou. Mrakoplaš si nemohl vzpomenout na jméno jediného koňského handlíře, který by byl tak bohatý, aby mu mohl vrátit zpátky na téměř celou unci zlata.
Zbývajících pět mincí mu pomůže založit si užitečnou praxi v bezpečné vzdálenosti - řekněme nějakých dvě stě mil. To vypadá rozumně.
Jenže co se stane s Dvoukvítkem, opuštěným v tom příšerném městě, kde měli dokonce i švábi neomylný instinkt, který je dovedl ke zlatu? To by musel být člověk opravdu veliký lump, aby ho opustil.

***

Bravd si odplivl a zastrčil meč do pochvy. "Na pouličního kouzelníčka si trochu moc dovoluješ," zavrčel. "Ty víš pendrek," odpověděl mu Mrakoplaš unaveně. "Jsem tak vyděšenej, že se mi páteř proměnila v rosol, v týhle chvíli trpím předávkováním hrůzou. Chci tím říct, že až se z toho dostanu, budu mít čas uvědomit si, že se bojím i vás."

***

"Jedna z věcí, které neumí, je jezdit na koni," prohlásil s plnými ústy. Pak ztuhl, jako by ho náhlá vzpomínka udeřila přes hlavu pytlíkem písku, vydal ze sebe slabý ustrašený výkřik a vrhl se do tmy. Když se vrátil, visel mu přes rameno bezvládný tvor jménem Dvoukvítek. Byl velice drobný a hubený a na sobě měl neobyčejně zvláštní kalhoty, které mu končily nad koleny, a košili v takové směsici barev, že Lasičkovy citlivé oči barevný náraz i v tom šeru téměř odstonaly.

***

Hugovo tělo mělo jednu výjimečnou vlastnost - stačilo, aby se v okruhu padesáti metrů kolem objevilo sebemenší množství i nepříliš čistého zlata a Slepec se začínal třást. Ted se mu napnul každý nerv a v hlavě mu hučely poplašné signály.

***

Bylo časně, touhle dobou většina obyvatel města teprve vstávala, nebo se ukládala k spánku a jen pár lidí u Bubnu vidělo Dvoukvítka a Huga sestupovat po schodech ze dvora do místnosti. Když se za nimi objevilo Zavazadlo a se značnou sebedůvěrou se začalo valit po schodech do lokálu, všichni návštěvníci kolem hrubých stolů jako jeden muž upřeli podezíravé pohledy na své sklenice.

***

"Ale abych ti řek pravdu, "pokračoval Mrakoplaš v náhlém záchvatu úpřimnosti, "voni žádný kouzla nejsou zrovna to nejlepší. Trvá to celý 3 měsíce, než se ti podaří pořádně uložit do hlavy i to nejjednodušší, a pak ho stačí jedinkrát použít a fíí, je pryč. To je na celý magii to nejhloupější, abys věděl. Ty strávíš 20 let učenim kouzla, který ti vyvolá ve tvý ložnici nahatou pannu, ale v tý době už seš napůl slepej, jak pořád koukáš do všech těch kouzelnejch knih, a tak přivotrávenej rtuťnatejma výparama, že vůbec nevíš, co bys s ní měl dělat.

***

Tak se stalo, že Mrakoplaš potkal Smrtě. Pospíchal přeplněnými večerními bazary Morporku, když se mu do cesty připletla vysoká temná postava. Obrátil se, aby ji počastoval několika šťavnatými kletbami, a zjistil, že stojí tváří v tvář Smrťovi. Musel to být  Smrť. Kdo jiný by se potuloval po světě s prázdnými očními důlky, a kosa, kterou nesl přes jedno rameno, taky něco napovídala.

***

Mrakoplaš podnapile zíral na spícího turistu. Na dva spící turisty. A protože se ocitl svým způsobem ve stavu mentální bezbrannosti, byl snadnou obětí útoku. (tak tohle se hodí, to si musím zapamatovat! :-)))

***

Mrakoplaš dobře věděl co uvnitř stromů bývá. Dřevo, lýko, míza, možná nějaká ta veverka. Ale ne palác. A přeci - polštáře, na kterých spočíval, byly mnohem měkčí než dřevo, závěsy po zdech barevnější než lýko, víno v dřevěných pohárech na stolku vedle něj mnohem chutnější než míza, a srovnávat dívku, která seděla před ním a opírala se rukama o kolena, s veverkou, byl nesmysl. Místnost byla vysoká, rozlehlá a ozařovalo ji měkké, nažloutlé světlo, které vycházelo prakticky odnikud. Pomačkanými a uzlovitými oblouky viděl do dalších vedlejších místností a zahlédl také něco, co vypadalo jako nesmírně široké točité schodiště. A to všechno současně vypadalo zvenčí jako obyčejný strom. Dívka byla zelená. Byla to pleťově zelená. Mrakoplaš o tom neměl žádné pochybnosti, protože jediný její oděv představoval medailon na stužce kolem krku.

***

Liessa si znovu odfrkla a vyšla z hrobky. Její otec se ani nenamáhal otočit za ní hlavu. Samozřejmě, že jeden z důvodů proč to neudělal , bylo i to, že byl bezmála 3 měsíce mrtev a oči už mu nesloužily jako předtím.

***

"Jak jsi se sem dostal?" zeptal se Dvoukvítek. "Přivolal jsi mne, pane." "Nevzpomínám si, že bych něco takového udělal." "V myšlenkách. Přivolal jsi mne ve svých myšlenkách." "Ty  chceš říct, že jsem na tebe prostě myslel a ty jsi se tady objevil?" "Tak to bylo" "Je to nějaké kouzlo?" "Ano." "Ale vždyť já jsem myslel na draky celý život!" "Tady v těchto místech je hranice mezi myšlenkou a skutečností částečně setřena. Vím jen to, že předtím jsem nebyl, pak jsi na mne začal myslet a já jsem byl. Proto jsem samozřejmě tvůj a chci tě poslouchat." "U bohů!"

***

Liessa zvedla ruce a stáhla si z hlavy helmici. Kolem hlavy a po zádech se jí rozlila záplava rudohnědých vlasů. Pak rozepnula sponu na plášti, který ji sklouzl z ramen. Pod ním stála nahá. Ve chvíli, kdy ji Hrun přeletěl pohledem, rozběhly se mu v hlavě 2 kalkulačky. Jedna sčítala cenu zlata jejích náramků, tygřích rubínů, vsazených do prstenů na nohou, briliantové kapky, která ji zdobila pupek, a těch dvou výjimečně umělecky zpracovaných náprstků ze stříbrného filigránu. Druhá byla napojena přímo na jeho libido. Obě dávaly výsledky, které ho neobyčejně potěšily. Pozvedla ruku a s úsměvem mu podala pohár vína.

***

"Nechceš něco k jídlu?" zeptal se Dvoukvítek. Začal se přehrabovat v uzlíčku uvázaném na zábradlí, kde byl nejlépe chráněn před vodou a vlhkostí. "Tobě to ještě nedošlo?" zavrčel Mrakoplaš. "Nakonec prostě slítnem z Vokraje!" "Nemůžeme s tím něco udělat?" "Ne!" "No tak potom nevidím důvod, proč bychom měli propadat panice."

***

Ne že by skřet nebyl strašlivý. Ale místo hnijící obludnosti s mnoha chapadly, kterou Mrakoplaš podvědomě očekával, spatřil nevelkého, nepříliš ošklivého starce. Mohl by se procházet po ulici kteréhokoliv města, aniž by vzbudil pozornost, pokud by byli jeho obyvatelé zvyklí vídat starce, který se skládal výhradně z vody. Zdálo se, jakoby tady stvořil  živého tvora sám oceán. Vytrhl si kus těla, uplácal z něj dvojnožce a s hlasitým čvachtáním ho nechal vykročit po pláži. Skřet měl příjemnou poloprůsvitnou modrozelenou barvu. Jak ho tak Mrakoplaš pozoroval, mihlo se Tethisovi přes hruď malé hejno stříbřitých rybek. "Upřeně někoho pozorovat je nevychované." řekl skřet čaroději. Ústa se mu otevřela v malém chomáčku pěny a zavřela úplně stejným způsobem, jakým se voda zavírá nad vhozeným kamenem.

***

S rostlinami na Zeměploše je to tak. Zahrnují jednak běžné druhy, to je letničky, které se jeden rok zasejí a tentýž rok, o něco později kvetou nebo plodí, dvouletky, které se sejí letos a užitek přinášejí až v roce příštím, a rostliny víceleté, které letos zasadíte a ony rostou několik let, než se rozhodnou vám dávat užitek, nebo vám ozdobit zahradu. Právě k víceletým rostlinám patřily vzácné zeměplošské víceloňky. V důsledku zvláštní, čtyřrozměrné poruchy genů se sázely letos, ale vyrostly už v roce loňském. Lesková vinná réva byla výjimečná tím, že mohla dozrát až 8 let před svým zasazením. Bylo známo, že nápoj z leskových ořechů umožňuje některým lidem nahlédnout do budoucnosti, což ovšem byla, v důsledku pohledu leskového ořechu minulost. Zvláštní, ale pravdivé.

***

Smrť seděl ve své zahrádce a brousil si kosu. "Sviš! Sviš!" vylepšoval brousek ostří. Smrť si pobrukoval jakési rekviem a kostnatou nohou si poklepával do rytmu na ojíněné dlaždice. V oparu halícím zahradu se objevila nezřetelná postava, pomalu se blížila skupinou stromů, na nichž dozrávala noční jablka a vzduchem se rozlila vůně rozšlapaných lilií. Smrť rozzlobeně zvedl hlavu a pohlédl do očí, které byly černé jako podzemní sklepení. Uvnitř byly plné vzdálených hvězd, ale ta souhvězdí se nepodobala žádným, která jste mohli najít ve vesmírech naší reality. Smrť a Osud se na sebe zadívali. Smrť se usmíval. Samozřejmě, vzhledem k uspořádání svého obličeje neměl na vybranou. Pokračoval ve své činnosti a brousek stejnoměrně skřípal po čepeli. "Měl bych pro tebe nějakou práci," začal Osud zeširoka. Jeho věta narazila na Smrťovu kosu a rozťala se na dvě úhledné pentličky souhlásek a samohlásek.