Terry Pratchett: (3) Čaroprávnost
Čaroprávnost
http://www.discworld.cz/knihy.php?section=ukazka&ID_ukazka=3
V Sekaném Popelově se pořádaly trhy pro vesnice v celém širém okolí a trh samozřejmě nekončil se západem slunce. Místo toho se na každém stánku a boudě objevila pochodeň a další světlo se linulo z otevřených dveří hostinců. Dokonce i před chrámy zářily různobarevné lampiony, aby přilákaly noční věřící.
Hilta se proplétala davem jako hubený had travou, přičemž si celý stánek nesla v neuvěřitelně malém balíčku na zádech. Její bižuterie cestou chřestila jak tucet tanečníků flamenca. Bábi dusala za ní a nohy ji bolely z nezvyklé chůze po kočičích hlavách.
A Esk se ztratila.
Dalo jí to sice dost práce, ale nakonec to přece dokázala. Chtělo to rychle vběhnout mezi dva stánky a pak rychle zahnout do vedlejší uličky. Bábi ji mnohokrát varovala před strašlivými nástrahami měst, což dokazuje, že v tomto směru měla stará dáma v hlavologii mezeru, jelikož tím vším dosáhla opaku toho, co zamýšlela. Esk se pevně rozhodla, že alespoň jednu nebo dvě z těch strašlivých nástrah musí vidět na vlastní oči.
Abychom řekli pravdu, tak Sekaný Popelov byl primitivní a necivilizované místo. Jediné věci, které se tam proto děly po setmění, byla sem tam nějaká ta krádež, několik amatérských pokusů o podnikání v oblasti milostných služeb a pití. Pilo se, dokud člověk nespadl pod stůl nebo nezačal zpívat nebo obojí.
Podle veřejných prohlášení mohl člověk proplout trhem stejně jako bílá labuť proplouvá navečer zátokou. Jenže z jistých praktických důvodů se nakonec Esk pohybovala mezi stánky spíš jako autíčko z autodromu. Narážela do člověka za člověkem a vršek hole se jí vznášel skoro metr nad hlavou. Několik lidí se za ní obrátilo, a nejen proto, že do nich vrazila. I Popelovem občas prošel mág, ale to bylo poprvé, kdy viděli mága vysokého sotva sto dvacet centimetrů a s dlouhými světlými vlasy.
Každý, kdo by tu postavičku pozorně a déle sledoval, by si musel všimnout, že se kolem ní dějí zvláštní věci.
Tak například tam byl jakýsi muž se třemi kalíšky, který zval všechny přihlížející, aby se s ním zúčastnili vzrušující hry štěstí a náhody, v níž hlavní úlohu hrál malý vyschlý hrášek. Jen mimochodem si všiml malé postavičky, která ho několik minut zachmuřeně pozorovala, načež se z každého kalíšku, který zvedl, vyřinul proud malých scvrklých hrášků. Během krátké chvilky byl po kolena v luštěnině. Mnohem hlouběji však byl v nepříjemnostech, protože najednou dlužil kdekomu větší či menší částky peněz.
Taky tam byla stará opička, který se už celé léta odevzdaně pohybovala na konci řetízku připevněného ke kolovrátku, jehož majitel na něj hrál několik ohraných melodií. Ta se najedno otočila, zúžila svá malá červená očka, kousla svého pána bolestivě do nohy, přetrhla řetízek a s cínovým pohárkem, do kterého vybírala peníze, zmizela kdesi na střechách. O tom, co udělala s vybranými penězi, se historie nezmiňuje.
V nedalekém stánku najedno obživla celá bedýnka perníkových kachen, rozletěly se kolem majitele a se šťastným kvákotem přistály na hladině řeky (kde se bohužel do rána rozpustily, ale takový u je zákon přírodního výběru).
Samotný stánek se tiše odplížil boční uličkou a už ho nikdy nikdo neviděl.
Esk se pohybovala trhem jako žhář po poli plném kupek sena nebo jako neutron útrobami reaktoru. Teoretický pozorovatel mohl sledovat její postup mezi stánky podle hysterie a občasného násilí, které jí vybuchovaly v patách. Přesto se Esk sama jako správný katalyzátor vůbec neúčastnila událostí, které vyvolala. V okamžik, kdy by se některý z teoretických pozorovatelů pokusil najít příčinu těch podivných jevů, byla už Esk zase o kousek dál.
***
"Jak se jmenuje tohle místo pane?" zeptal se čaroděj. Kovář pokrčil rameny. "Kyselá Prdel", odpověděl. "Kyselá - ?" "Prdel," opakoval kovář a jeho tón varoval každého kdo by chtěl toto nezvyklé jméno komentovat. Čaroděj chvilku přemýšlel. "To je jméno, za kterým se jistě skrývá zajímavý příběh,"prohlásil nakonec. "Kdyby to bylo za jiných okolností, moc rád bych si ho poslechl. Ale teď potřebuji mluvit především s tebou kováři, a to o tvém synovi." "O kterém?" zeptal se kovář a přihlížející sousedé se začali vesele pochechtávat. Čaroděj se usmál. "Máš jich 7, že? A ty sám jsi byl 8. synem v pořadí, nebo ne?"
***
Co vždycky popouzelo nepřátele kmene Stvorů, nebyla jejich poctivost, která byla až k zešílení dokonalá, ale především jejich bezohledně přímý přístup. Jejich tvrdošíjné lpění na pravdě jim nevnukli bohové, jak se občas stává jednotlivcům, ale pramenilo z genetického základu. Průměrný Stvor nebyl schopen pronést lež, stejně jako nebyl schopný dýchat pod vodou a už pouhá myšlenka na něco takového je silně rozrušila. Říci lež pro ně znamenalo něco jako změnit běh vesmíru. To ovšem pro ně jako pro rasu obchodníků představovalo určitý handicap, a tak stvorská Rada starších celá staletí pilně studovala tu zvláštní schopnost, kterou měli všichni ostatní lidé v tak hojné míře, a došla k názoru, že by ji měli získat i jejich lidé. Mladí mužové, u kterých se ukázal jen náznak takového talentu, byli všemožně podporováni. Stvorové pro ně pořádali obřadní setkání, kde se mladí mužové pokoušeli soutěživou formou nahnout Pravdu co nejvíce na svou stranu. Nakonec se to začalo pomalu dařit a byl ustanoven zvláštní úřad kmenového Lháře. Je třeba říci, že zatímco drtivá většina Stvorů nebyla schopná lhát, chovali všichni nesmírnou úctu ke každému Stvorovi, který dokázal říci, že svět je jiný, než je, a Lhářovo postavení ve společenstvu mělo velmi prominentní ráz. Lhář zastupoval své lidi při všech jednáních s vnějším světem, protože prostý Stvor už se dávno vzdal naděje porozumět ostatním lidem. Stvorské kmeny byly na své Lháře velmi pyšné. Tím se cítily ostatní rasy silně dotčeny. Měly prostě pocit, že si pro tu funkci měli Stvorové vybrat přiléhavější název, jako třeba "diplomat", "historik", "zástupce pro styk s veřejností" nebo aspoň "mluvčí"
***
Pokusil se jí sice několikrát naznačit, že by měla dodržovat nepsané zákony a zůstat na lodi, ale náznak pro Esk znamenal totéž, co pro nosorožce moskytí bodnutí, protože se začala učit to, o čem už se většina z nás někdy v životě přesvědčila. Když důsledně nebudete dodržovat nějaká pravidla, minimálně v polovině případů je příslušní lidé upraví tak, že se na vás nebudou vztahovat.
***
Jenže Esk o magii samozřejmě nevěděla vůbec nic a je známé, že jednou z životně důležitých součástí úspěchů a vynálezů je právě to, že se člověk pokouší o něco, o čem ani netuší, že je to nemožné.
***
Bábi Zlopočasná měla potíže. Tak zaprvé, pomyslela si, nikdy se neměla dát přemluvit od Hilty, aby si půjčila její koště. Bylo staré, zmatené a létalo jenom v noci, a navíc nebylo schopné letět rychleji než klusem. Jeho zvedací kouzlo už bylo tak ošoupané, že nefungovalo, dokud se koště nepohybovalo alespoň trochu slušnou rychlostí. Bylo to, abychom tak řekli, jediné koště, které potřebovalo roztlačit. A právě ve chvíli, kdy Bábi Zlopočasná, zpocená a nadávající, běžela už asi podesáté s tím prokletým krámem ve výši ramen lesním průsekem, našla past na medvědy. Druhý problém spočíval v tom, že tu past nedlouho před ní už našel nějaký medvěd. Ve skutečnosti tohle nijak velký problém nebyl, protože Bábi, která měla už tak mizernou náladu, křísla medvěda koštětem rovnou mezi oči a ubohé zvíře teď sedělo v nejvzdálenějším koutě jámy a pokoušelo se myslet na něco hezkého.
***
"Ehm," začala hlava, "podívejte matko-" "Já nejsem ničí matka," vyštěkla na něj Bábi. " A v žádném případě už ne tvoje, jestli jsi vůbec kdy nějakou měl, o čemž velmi pochybuju. Kdybych byla tvou matkou já, utekla bych dřív, než by ses mě narodil."
***
"Rekl mi, že na Univerzitu nesmí žádná žena." "Neměl pravdu." "Ne, určitě říkal pravdu. Víš Bábi, vždyť sama víš, že se to snadno -" "Ty hlupáčku! Jediné, co víš, je, že ON si myslel, že říká pravdu. Svět vždycky není takový, jak ho lidé vidí!
***
Bábi počítala chrámy se zamyšleným výrazem v očích.Bohové si většinou přáli, aby jejich uctívači jednali jinak, než jim diktovala jejich přirozenost, a lidský odpad, který na základě toho vznikal, představoval množství práce pro čarodějky.
***
Hrůzy civilizace se jim zatím vyhýbaly, i když se jakýsi taškář pokusil odcizit Bábi její kabelu. K úžasu všech kolemjdoucích ho Bábi zavolala nazpět a on se skutečně vrátil, přičemž zoufale bojoval s vlastníma nohama, které ho odmítly poslouchat. Nikdo sice neviděl, co se stalo Bábi s očima, když se mu podívala do tváře, a nikdo neslyšel, co mu zašeptala do nemytého ucha, ale vrátil jí nejen její peníze, ale ještě spoustu peněz patřících jiným lidem. Než mu dovolila odejít, musel jí slíbit, že se oholí, nebude se hrbit a po celý zbytek života se bude chovat jako slušný člověk.
***
"To je lék?" "No dalo by se to tak říct." "Pro koho to je?" "Pro paní Herapatovou - ženu foukače skla." Esk se vysmrkala. "To je ten, co vyfoukne jenom tu a tam nějaký kousek, že?" Bábi se na ní podívala přes stůl. "Jak tě to napadlo?" "No přece když s tebou mluvila předevčírem, říkala mu Mistr Dvakrát měsíčně." "Hmpf," odfrkla si Bábi a pomalu dopsala větu: "Třeba rozpustit v dobře odměřené pintě vody. Muži nutno vlíti jednu kapku léku do čaje, ale předtím buďte si jista, že máte na sobě oblek volný a nečekáte žádnou návštěvu." Jednou, pomyslela si, si s ní budu muset o těchhle věcech promluvit.
***
Bábi strádala skvělou kvalitou zubů, což se dalo u čarodějnice považovat za viditelnou nevýhodu. Velice záviděla Tetce Jabloňské, čarodějnici žijící na druhé straně hor, které se podařilo do dvaceti přijít o všechny zuby, takže už v té době získala dokonalý vzhled staré čarodějnice. To sice znamenalo, že se budete muset živit převážně polévkou a kaší, ale také vám to zajišťovalo pěknou dávku úcty. A pak tady byly bradavice. Tetce jich bez sebemenšího snažení vyrostly skoro 2 tucty a její obličej se podobal sušené švestce posázené oblázky, zatímco Bábi, která zkoušela kdejakou vodičku na růst bradavic, neměla ani tu jedinou obyčejnou bradavici na nose. Někdo holt měl štěstí.
***
"A ty sis myslela, že to jsou jen takové výmysly staré Bábi, že? Jenže pravda je ta, že když používáš magii, přitahuješ k sobě pozornost. Jejich pozornost. Oni neustále pozorují svět. Obyčejné mysli ani nevnímají, ty Je nezajímají, ale mozek se znalostí magie přímo září, víš, je to pro Ně jako magnet, paprsek ve tmě. Nepřivolává Je temnota, ale světlo, které tvoří stíny!" "Ale - ale - proč Je to tak zajímá? Co vlastně chtějí?" "Život a tvar," odpověděla Bábi. "Jsou skoro až dojemní, vážně," řekla, "Nemají vlastní život ani tvar, mají jen to, co se jim podaří ukrást. Nejsou schopni přežít v našem světě o nic víc než ryby v ohni, ale to Jim nebrání, aby to neustále nezkoušeli. Přitom mají právě dost rozumu, aby nás nenáviděli za to, že jsme živí." (Tohle mi přijde jako dokonalý popis lidí, kteří nedokážou doopravdy a naplno žít, nedokážou být šťastní , žijí své životy jenom skrze někoho a závidí a škodí každému, kdo to na rozdíl od nich umí.... )
***
nnn